Vzpomínáte si ještě na svoje první džíny? Já na ty své určitě nikdy nezapomenu. Toužila jsem po nich tolik, že jsem je při tělocviku ukradla své spolužačce.

V dnešní době, kdy se to obchody všemožných módních značek kolem nás jen hemží, musí být obtížné představit si, že byly kdysi obyčejné džíny nedostatkovým zbožím. Moje vnučka měla své první snad už v kočárku, já na ně musela čekat dlouhá léta.

Stály téměř polovinu tehdejšího platu. Chodila jsem na střední průmyslovou školu a moje spolužačka Marie přišla jednoho dne v parádních kalhotech, o kterých každý jen snil.

„ Tak tohle jsou ty džíny?,“ prohlížely jsme si původem pracovní kalhoty z pevného modrého materiálu. Marie měla velké štěstí. Její první džíny a snad i první džíny v našem okrese jí tehdy poslal strýček z Německa k jejím šestnáctým narozeninám. My, kteří jsme žádné bohaté příbuzné v zahraničí neměli, jsme holt měli smůlu.

Domů musela v teplákách

Vůbec nevím, jak se v mé hlavě mohl zrodit tak šílený nápad, touha po kalhotách, které nikdo neměl a které byly tak moderní, mne dohnala až tak daleko, že jsem se odhodlala k jedné velké špatnosti.

Když jsme se jednou převlékali na tělocvik, zůstala jsem v šatně trochu déle. Všechny holky už byly pryč a já jen špitla, že si odskočím a za chvíli jsem u nich. V myšlenkách už jsem se však viděla v oněch Mariiných džínách a nemohla jsem s tím nic dělat.

Když tu tak samy ležely a nikdo si jich nevšímal! Tak moc jsem zatoužila si je alespoň vyzkoušet.Protože měla Marie skoro stejnou postavu jako já, džíny padly i mě jako ulité. Co teď? Začala jsem zmatkovat.

Rychle jsem se vysoukala z vysněných kalhot a bylo mi jasné, že je tu prostě nechat nemůžu. Zabalila jsem je do ručníku, který jsem měla v aktovce a balíček jsem ukryla na chodbě za bednou na míče. Až skončí vyučování, vrátím se pro ně – takový byl můj tajný plán.

I po 10 letech jí padly

Když jsme se po hodině vrátili do šatny, měla Marie málem infarkt. Prohledaly jsme i s paní učitelkou snad všechny kouty, džíny se ale nenašly a Marie odcházela domů v teplákách a se slzami v očích. Já se celou dobu chvěla strachem, aby se o mém trestném činu nikdo nedozvěděl.

Už za pár hodin jsem je ale měla doma. Jaksi jsem ale zapomněla, že je vlastně ani nebudu moct nosit. Vždyť by je holky hned poznaly! Když jsem je po více než deseti letech Marii na pomaturitním srazu vrátila, nevěřila svým očím.

Džíny stále zářily novotou a dokonce jí ještě padly! Mou školní krádež Marie omluvila mladickou nerozvážností a já jsem byla ráda, že mi bylo konečně po letech odpuštěno.

Kateřina K. (56), Ostrava