Šéf se mi změnil před očima. Svoje neúspěchy sváděl na mě a hrozil mi snad denně vyhazovem. Znala jsem ho mnoho let a jeho chování jsem tolerovala. Ale jen do chvíle, kdy mě nazval čarodějnicí!

Svého šéfa jsem měla vždycky docela ráda. Pracovala jsem s ním hodně let a on mi vždycky vyšel vstříc. To když jsem musela se svojí hodně starou maminkou, o kterou jsem se do poslední chvíle starala, zajít někam k lékaři nebo ji odvézt do nemocnice.

Potom maminka umřela a já na tom, po té dlouhé dřině a bezesných nocích, také nebyla moc dobře. Záda mě bolela a silnější brýle jsem potřebovala snad každý půl rok. Říkala jsem si, že už to nějak doklepu, vždyť do důchodu mi zbýval jen rok.

Vůbec jsem nepřemýšlela o možnosti, že bych se ocitla na dlažbě. Jenže, bylo to tak. Nebo spíš, mělo to tak asi být. Šéf měl problémy s tím svým šéfem z ředitelství a všechnu svoji frustraci a zlost si začal vylévat na mně. Jako kdybychom byli cizí!

Každý den byl problém

Z počátku jsem mu jeho hnusné chování tolerovala. Dokonce ho omlouvala, protože jsem zaslechla nějaké klepy, že se rozvádí. Jenže, ono to s ním bylo čím dál horší.

„Janino, okamžitě ke mně!“ zařval vždycky z té své luxusní kanceláře a mně se chtělo vzteky zařvat: „Já nejsem žádná Janina ale Jana!“ Kde byly ty doby, kdy mě oslovoval Janičko.

Tedy, aby to nevypadalo, že jsme spolu někdy něco měli, to nikdy! On byl šťastně ženatý a já měla starostí nad hlavu s mámou. Teď mě seřval mě za každou maličkost. Jenže potom to fakt přehnal. „Janino, zítra má přijet s mým šéfem nějaká zahraniční delegace.

Zajistíte pohoštění a taky překladatelku! Jste neschopná, neumíte jazyky a moc parády taky nenaděláte!“ řekl mi téměř s nenávistí a já mu netroufla říct, že on, velký šéf, cizí jazyky také neovládá.

Odcházela jsem od něho jako zpráskaný pes, když jsem ho zaslechla, jak sám pro sebe říká: „Čarodějnice jedna ošklivá!“ Vždycky jsem věděla, že nejsem žádná krasavice, ale tohle? To už bylo moc!

Cukr jsem vyměnila za sůl

Rozhodla jsem se, že ho pomsta nemine. Počítala jsem s výpovědí, ale i to bylo lepší, než dýchat s tím sprosťákem stejný vzduch. Objednala jsem pohoštění, vyzdobila stoly pugéty květin a vlastnoručně nablýskala příbory.

Dala jsem si záležet, aby mi nikdo nemohl nic vytknout. Dokonce jsem napekla buchty, abych tu delegaci uctila něčím tradičně českým! Vše probíhalo podle plánu a ke spokojenosti všech zúčastněných. Můj šéf hýřil vtipem a dokonce i na mě byl před nimi milý a usměvavý.

I já se na něho usmívala, i když mi v srdci doutnala pomsta. Nastal čas na kávičku a moje vyhlášené buchty. Všichni je chválili, jen šéf si, dle svého letitého zvyku musel nejdřív do kávy nasypat svoje obvyklé čtyři pytlíčky cukru.

Dříve to byly kostky, ale teď přešel na nějaký speciální, z nějaké rostliny, či co. A to byla moje chvíle. Pytlíky jsem mu totiž naplnila solí. Znovu pytlíčky zalepit, aby si ničeho nevšimnul, nebyl problém. A tak si šéf svoji kávičku pěkně osolil a před zraky ostatních i vypil.

Musel tu slanou břečku vypít

Po prvním doušku málem vyprsknul na toho svého šéfa, který seděl u stolu přímo proti němu. Ale ovládnul se, jen tvář se mu zkřivila. „Je vám něco, pane kolego?“ zeptal se ho ten jeho šéf výhrůžně a dodal:

„No, už nejste nejmladší, jestli vy na tak náročnou pozici ještě stačíte s dechem! To tady vaše sekretářka, ta má větší elán, než vy…“ Musela jsem se smát.

Pozorovala jsem, jak šéf s obrovským přemáháním dopíjí tu svoji skvělou kávu a zuřivě tu slanou chuť zajídá velkým kusem buchty. Jeho šéf se na něho podíval a pokáral ho: „Pozor na linii!“ Pomsta byla navzdory slané chuti ohromně sladká.

A v práci jsem to do toho vytouženého důchodu také vydržela. Šéf totiž začal sportovat a tak jsem ho v práci vídala už jen občas!

Blažena D. (59), jižní Čechy