První svatbu jsem si neužila. Druhou ano, ale děsivým způsobem.

Svoji první svatbu jsem měla utajenou, protože s ní rodiče nesouhlasili. Byla jsem čerstvě plnoletá a já si vzala svého přítele z trucu, jen za přítomnosti dvou svědků.

Našim jsem to řekla, až když jsem jim ukázala nový občanský průkaz. Brzy jsem ovšem zjistila, že to byl unáhlený krok a rozvod na sebe nenechal dlouho čekat.

Chtěla jsem mít svůj velký den

Než jsem znovu někomu chtěla slíbit lásku na celý život, uběhlo několik let. Našla jsem si přítele, který už měl za sebou jedno neúspěšné manželství, stejně jako já. Měli jsme spolu dceru, ale na svatbu jsme nepospíchali.

Vypadalo to, že se asi nikdy nevezmeme a skutečně to tak dopadlo. Po téměř osmnácti letech mě přítel zradil a vyměnil mě za mladší. Nemuseli jsme řešit rozvod, to byla asi tak jediná výhoda té smutné situace. Nějaký čas jsem se z toho rozchodu vzpamatovávala.

Sama jsem určitě být nechtěla. Náhoda mi do cesty přivedla Adama, který byl o dva roky starší. Seznámili jsme se nejprve díky pracovnímu kontaktu, ale oboustranně přeskočila pověstná jiskra.

Po několika schůzkách a výletech jsme už věděli, že své životy chceme spojit. Sestěhovali jsme se k sobě a začali uvažovat i o svatbě.

Já jsem za sebou měla jen jednu, tu uspěchanou v mládí, takže mým přáním bylo konečně si takový velký den užít. Po necelém roce od seznámení jsme si zamluvili termín, ve kterém jsme chtěli uzavřít svazek na celý život.

Nejprve jsem si jí všimla já

Stejně jako já se i Adam kdysi oženil mladý. Nerozvedl se, byl vdovec, protože jeho žena zemřela na rakovinu v pětatřiceti letech. Nemoc ji zjistili, když už bylo manželství v rozvodovém řízení.

Šlo to bohužel hodně rychle a svůj boj o život manželka prohrála dříve, než se stačili usmířit. Adam se tehdy uzavřel do sebe a nikoho nehledal. Až se mnou našel sílu svůj život zase změnit. Svatbu jsme si zorganizovali na romantickém místě, na jednom zámku.

Nevyšlo nám úplně počasí, bylo zamračeno, ale aspoň nepršelo. Před námi se konala jiná svatba. Během čekání na náš čas jsem si všimla podivné ženské postavy. Stála stranou mezi dalšími lidmi.

Byla celá bledá a její šaty vypadaly dost neupraveně. Než jsem na ni stačila upozornit svého nastávajícího, tak žena zmizela. Když jsem ji pak znovu uviděla, nevěřila jsem svým očím.

Zjevila se totiž najednou zničehonic na jednom místě, jako přízrak. To už jsem o ní řekla Adamovi. Podíval se tím směrem a vypadal, že se zhroutí!

Museli jsme kolem ní projít!

Poté, co se Adam trochu vzpamatoval, řekl mi tiše, že ta žena vypadá jako jeho zemřelá manželka. Ještě několikrát se to zjevení opakovalo a zdálo se, že se dívá jen na nás dva. Kromě nás ji asi nikdo z přítomných nespatřil.

V jeden okamžik přízrak vykročil směrem k nám, ale potom znovu zmizel. Třásla jsem se strachem. Svatba najednou nebyla tím nejdůležitějším. Až když mě Adam objal a řekl, že si toho přízraku nebudeme všímat, uklidnila jsem se.

Řekla jsem si, že si žádným nadpřirozeným zjevením nenechám svůj velký den pokazit. Když jsme vcházeli do obřadní síně, museli jsme kolem přízraku projít, ale snažili jsme si ho nevšímat.

Naposledy jsem tu ženu spatřila, než Adam vyslovil svůj manželský slib. Potom se už neobjevila. Ještě dnes, po více než čtvrt století, cítím při vzpomínce na svůj svatební den nejen radost, ale také tíseň a úzkost.

Veronika N., (56), Uherské Hradiště