Prožívali jsme týdny nejistoty a smutku, ale na Štědrý den se všechno změnilo.

Před třemi lety se můj doposud šťastný život ze dne na den změnil v peklo smutku. Helena, starší dcera, měla těžký úraz – spadla z velké výšky, když na balkóně povolilo zábradlí, o které se opřela. Do nemocnice ji odvezli v bezvědomí s těžkým poraněním hlavy.

Vypadalo to beznadějně

Po prvním šoku a bolesti jsme s manželem a mladší dcerou Naďou chtěli vědět, jakou má Helena šanci na přežití. Přáli jsme si znát pravdu, žádná těšínská jablíčka.

Primář nám otevřeně řekl, že je vysoké riziko trvalého kómatu, tedy to, že naše dcera zůstane už po zbytek života na přístrojích, bez toho, aby se jí vrátilo plné vědomí. Zdrtilo mě to, ale snažila jsem se kruté pravdě statečně čelit.

Manžel i mladší dcera mě v tom podporovali, i když ani oni neskrývali své utrpení. Primářova slova se bohužel začala potvrzovat. Ubíhaly dny a týdny a na stavu Heleny se nic neměnilo. Pravidelně jsme za ní docházeli.

Z nemocnice jsem se vždy vracela se slzami v očích, protože to bylo velmi bolestivé, vidět netečné, bezvládné tělo mé dcery, závislé na přístrojích. Takhle uplynul podzim a blížily se Vánoce.

Tentokrát jsem se jich bála, protože jsem věděla, že na mě celá ta situace ještě více dolehne – tím spíš, že situace s Helenou vypadala beznadějně. Už se dokonce objevily první názory, že by bylo lépe ukončit její trápení a odpojit ji od přístrojů.

Čekalo nás překvapení

Nakonec jsme se rozhodli, že Štědrý večer doma normálně uděláme. Přesvědčila nás Naďa, která řekla, že Helena by si to tak přála. Atmosféra u vánočního stromku byla komorní a smutná. Nedávali jsme si žádné velké dárky, jen malé pozornosti.

Pod skromným vánočním stromkem nakonec zbyl jeden malý balíček. Nebylo na něm žádné jméno. Otevřela jsem ho. Uvnitř byla obálka. Byla na něm jen jedna věta: „Dnes o půlnoci v nemocnici“. Písmo mi bylo povědomé, ale nedokázala jsem si ho rychle zařadit.

Dívali jsme se po sobě. Nikdo se k autorství toho zvláštního dárku nepřihlásil. Nevěděli jsme, co si o tom myslet. Původně jsme chtěli jít do kostela na půlnoční mši a tam se pomodlit za to, aby se Helena uzdravila.

Ten vzkaz v obálce byl ale natolik nečekaný a zvláštní, že jsme se rozhodli ho uposlechnout. Před půlnocí manžel nastartoval auto a vydali jsme se do nemocnice. Vůbec jsme nevěděli, jak tam vysvětlíme svoji přítomnost.

Ani jsme ale nemuseli, pán na vrátnici, kterého jsme už za tu dobu znali, se nás jen zeptal, jestli už nám volali, že jsme tam tak rychle. Překvapeně jsme na něho hleděli. Vzápětí jsme se dozvěděli, že se Helena před chvílí probrala z kómatu!

Vzkaz z onoho světa?

Byl to absolutní šok. Na oddělení, kde starší dcera ležela, jsme skoro utíkali. Tam nás přivítala zdravotní sestřička, která měla službu. Také nechápala, jak jsme se tam tak rychle ocitli, protože nám teprve chtěla volat na mobil. Spěchali jsme za Helenou.

Nikdy jsem se necítila tak moc šťastná, jako když jsem se podívala do jejích otevřených očí, které mě poznávaly. Od toho štědrovečerního zázraku se dcera začala uzdravovat. Zbývalo vyřešit záhadu, kde se vzal pod vánočním stromkem onen tajemný vzkaz.

Přišla na to jednoho dne právě Helena, když už byla v domácím ošetřování. Písmo jí připomnělo to, jakým psala moje matka – ta zemřela už dávno. Porovnala jsem to s jedním starým dopisem, který jsem měla uložený a musela jsem dát dceři za pravdu.

Jsem přesvědčená o tom, že v onen Štědrý večer jsme dostali vzkaz z onoho světa od mojí maminky. A kdo ví, možná přímo ona sama způsobila ten zázrak, který se stal s uzdravením její vnučky!

Mirka J., (52), Brno