Vždycky, když se konal karneval, šla jsem se za čarodějnici. Jednou jsem toho litovala. Objevila se tam Popelka a byla daleko hezčí. Delší vlevo 7100 Naše tříletá vnučka Dora všude vleze, všechno prohlédne, však znáte děti.

Zajímají ji krabice, skříně, skříňky, zásuvky, a ze všeho nejvíc ji zajímá půda. Nedávno si odtud nesla vzácný úlovek, starý igelitový pytel se záhadným obsahem. Stokrát jsem jí říkala, Dorko, co je na půdě, patří na půdu – zbytečně.

Vždycky něco přivleče do kuchyně, oči jí září jako dvě lampičky, předmět položí na zem, klekne si k němu, nábožně ho prohlíží. Nevadí jí, že láteřím. Nosí mi dolů prach, a co kdyby tam byla myš, proboha? Ten starý igelitový pytel byl zavázaný obyčejným provázkem.

Dorka je šikovná, zatáhla za kličku, provaz povolil a z pytle se vyhrnulo nějaké oblečení. Obě jsme vydechly nadšením. Poznala jsem šaty pro Popelku.

Tři oříšky už se nedochovaly, ale ležely tu dlouhé bledě modré šaty s růžovými rukávy a bílé střevíčky s růžovými mašličkami.

Vypadaly téměř jako nové, čas se jich příliš nedotkl. Musela jsem si sednout, vzpomínky mě téměř ochromily. Do očí se mi nahrnuly slzy dojetí. Dora chtěla, abych jí vyprávěla, kde se tu ty šaty vlastně vzaly.

V duchu jsem si spočítala, že kostým Popelky je starý třicet pět let. Tehdy mi bylo devatenáct, svět mi ležel u nohou. V kulturním domě se, ostatně jako každý rok v únoru, pořádal karneval. Hlásili to v obecním rozhlase, ale nemuseli, beztak to všichni věděli.

Otázka: Za co půjdeš? patřila v městečku mezi ty nejfrekventovanější věty. Každý rok jsem se převlékla za čarodějnici s velkým nosem, pihami, vysokým natupírovaným účesem a v dlouhém potrhaném hábitu, a nehodlala jsem na tom nic měnit.

Kostým jsem si ušila už před lety. Za princeznu jsem naposled šla, když mi bylo dvanáct. Pak už mi to připadalo trapné. V středoškolském věku jsme většinou dávali přednost vtipným maskám, pokud si dobře pamatuji, kluci v tom byli hotoví přeborníci.

Jeden šel třeba za autobusovou zastávku, další za teploměr, dodnes si vybavuji, že měl teplotu čtyřicet dva stupňů. Dnes by se možná převlékli za bezdomovce, ale tehdy jsme vlastně ani netušili, že lidé bez domova existují.

Prostě jsem byla každým rokem po jeden večer dost ošklivou čarodějnicí. V šití jsem byla přebornice. Ve své době to byla výhoda, umět dobře šít. Přešívala jsem dokonce i sousedkám a různým tetkám z okolí, holkám jsem šila krátké i dlouhé sukně, halenky, saka.

Dalo se tím i přivydělat, ale nic jsem si nediktovala. Co kdo dal, to dal. Dostávala jsem například sklenice sádla, vajíčka, domácí džemy, čokolády, bábovky, ale i peníze. Všichni věděli, že umím pěkně šít.

Ale nikoho nenapadlo, aby po mně chtěl ušít něco na karneval, to si vždycky každý vyráběl sám, anebo se to dědilo. Nebo se z toho nedělala žádná věda, holka si vyrobila uši z krepového papíru, nakreslila vousy, přišila ocas a byla z ní kočka jako vyšitá.

Ale tehdy, v ten rok, kdy nás čekala maturita, přišla Věra a prosila, abych jí ušila opravdu krásné šaty pro Popelku. Věra byla krásná blondýna, a hodně trapná. Namítla jsem, že mi to připadá hloupé, není jí přece třináct.

Trvala na svém. Nutila mi peníze, tolik mi ještě nikdo za žádnou krejčovskou práci nezaplatil. Pokrčila jsem rameny. „Akorát se ztrapníš,“ řekla jsem. Ještě že mě to tak bavilo, to šití. Toužila jsem být švadlenou, a opravdu jsem si to splnila, i když s překážkami.

Rodiče trvali na maturitě, pak jsem nějakou dobu pracovala jako úřednice, ale po revoluci jsem si otevřela salon. Prosperuje dodnes. To jenom tak na okraj, abyste pochopili, že jsem byla v tomto směru opravdu talentovaná.

Jen doufám, že nepůsobím jako nějaký chlubil. Ráda bych podotkla, že šaty pro Popelku se opravdu povedly. Věře padly jako ulité. Jenomže… už jste někdy viděli blond Popelku? Ale nikomu to nevadilo. V kostýmu Popelky Věra oslnila natolik, že v soutěži masek vyhrála první místo.

Vypadala jsem proti ní jako oškubaný vrabčák, který dostal do hlavy sněhovou koulí. Pozdě jsem zjistila, proč lstivá blond spolužačka tak naléhala, aby získala krásné šaty.

Do městečka, do ulice, kde Věra bydlela, se totiž zrovna přistěhovala rodina, říkejme jim třeba Melíškovi, i když se tak nejmenovali.

A ti měli dvaadvacetiletého syna Jiřího. Ten se do pohádky výborně hodil, vyhlížel totiž jako princ. Teprve ve chvíli, když jsem ho na maškarní tancovačce spatřila, všechno jsem pochopila. Tak kvůli němu se Věra tak naparádila! Věra se natřásala jako papoušek kakadu.

Bylo to tak okaté, až to bylo k smíchu. Opravdu jí to slušelo. Už chybělo jen, aby kapela přestala hrát, když Věra vpluje do sálu – ale muzikanti byli v tu dobu už dost opilí a sledovali spíš hostinského s náručí piv než bledou světlovlasou úchvatnou Popelku.

Myslela jsem, že je všechno ztracené, že Věřina past brzy úspěšně sklapne a bude svatba. Kdo by odolal takové kráse! Ale skutečnost někdy člověka opravdu dokáže překvapit.

Když kapela hrála pomalé písničky – na některých tónech se už zjevně poznalo, že hoši mají upito – Jiří přišel pro mě.

Pro pihatou natupírovanou čarodějnici. Téměř se mi Věry zželelo. Ale nebudu tvrdit, že jsem neměla radost. „Proč nejdeš pro Věru? Vždyť na to čeká,“ divila jsem se. „Která je Věra?“ zeptal se. Takový to byl pařez! „Věra je tvoje sousedka,“ vysvětlila jsem.

„Copak nemáš oči? Je to tady široko daleko nejhezčí holka,“ bojovala jsem za Věru jako lev. Kolem zrovna proplula ztrápená Popelka v tanečním objetí s Pepou. Tvářila se, jako by kousala do citronu. Pepa byl za lesní strašidlo, za hejkala.

Mohl si ušetřit práci s maskou, vypadal tak i bez ní. To můj princ se převlékl za kovboje a velice mu to slušelo. Byla jsem celá pryč z nenadálého, naprosto nečekaného štěstí. Jako bych ze dne na den zdědila zámek i s růžovým parkem a jezírkem s labutěmi.

Po sérii pomalých tanečků pro zamilované následovalo vyhlášení nejlepší masky. Popelka neměla z vítězství žádnou radost, byla otrávená jako indiánský šíp. A nepomohlo, že vyhrála v tombole sošku jelena.

Jiří vyhrál lahev vína značky Tři grácie, hned jsme si ji otevřeli, popíjeli jsme a povídali si.

Den našeho seznámení, byl to desátý únor, si pamatuji dodnes. Z plesu mě Jiří doprovázel domů a před zahradní brankou mi dal první pusu. Drobně sněžilo, pouliční lampa pomrkávala, byla rozbitá. Usínalo se mi sladce.

K ránu mě probudil řinkot skla. Někdo mi rozbil okno kamenem. Doma bylo pozdvižení, všichni se vzbudili. Řekla jsem, že nevím, kdo to byl, ale podezření jsem pochopitelně měla. Za rok a půl byla svatba, krásná, letní, šaty jsem si šila sama.

Věra mi přinesla svatební dar, takový balíček. K mému údivu v něm byly šaty pro Popelku. Topila se v rozpacích. Přiznala, že okno rozbila ona. A že ji to mrzí. Řekla jsem, že je to přece dávno zapomenuto. Tehdy už byla Věra asi dva měsíce vdaná za Pepu.

Nikdy toho nelitovala, krasavec to nebyl, ale stal se z něho vzorný manžel. Šaty pro Popelku jsem přijala, uložila na půdu a nechala je tam. Nikdy jsem si je neoblékla. Nedokážu vysvětlit, proč vlastně. Z pověrčivosti? Nepatřily mi, měla jsem z nich trochu strach.

Ale jak tohle objasníte tříleté vnučce? Řekla jsem jí, že šaty zase zabalíme a vrátíme na půdu. Aby nám z domu neodnesly štěstí. Klára M. (54), Brno.