Chlap má mít prý koníčka, aby nechodil za ženskýma a do hospody. Já bych tomu svému hospodu ráda dopřála – měla bych aspoň na chvíli klid.

Slýchávám to už čtyřicet let: „Ty se máš, Pepík se pořád drží doma, pomáhá ti a spoustu věcí sám vyrobí a opraví!“ Je pravda, že v dobách našeho mládí bylo fajn mít za manžela kutila. Některé kusy nábytku, které vyrobil, slouží dodnes a dobře vypadají.

Žádný řemeslník, který k nám kdy přišel, se mu nezavděčil. Uměl všechno líp! Zásadní zlom nastal, když odešel do důchodu. Já jsem ráno odešla do práce a on měl před sebou celý den na to, aby vymýšlel, co udělá.

První přišel na řadu domeček pro vnoučata, který jim dlouho sliboval. Pak se náš pes dočkal nové zateplené boudy. To všechno bylo milé. Jenže pak můj Pepík pokročil na vyšší stupeň kutilství.

Začaly mu chodit balíčky s různými součástkami.Ty se pak válely všude po domě. Manžel střídavě trávil čas v dílně a u počítače.

Začala jsem se bát

Jedno nedělní odpoledne se na celý dům rozeřval příšerný zvuk. Zacpávala jsem si uši, zatímco Pepík se radoval, že máme konečně alarm.To by nebylo nic špatného, kdyby fungoval normálně, a nespouštěl se sám bez důvodu v různé časové období, i v noci.

O pár dní později jsem ráno odcházela do práce. Pepík nebyl doma. Otevřela jsem klávesnici alarmu, vyťukala heslo a chtěla odejít.Najednou se na chodbě rozsvítila světla! Asi jsem zavadila o vypínač, pomyslela jsem si, a dál o tom nepřemýšlela.

Když jsem se vracela z práce, vyťukala jsem opět kód alarmu a kromě odblokování se spustily venkovní žaluzie!

„Vidíš, jak jsem šikovný,“ radoval se manžel, když jsem mu to řekla.„Spustí se samy, když svítí do oken sluníčko!“ To by bylo skvělé, kdyby ovšem v tu chvíli, kdy se to stalo, nepršelo… Vrcholným Pepovým kouskem byla signalizace pošty.

Když někdo něco vhodil do schránky, rozsvítilo se nám na chodbě zelené světýlko a na naše mailové adresy přišla zpráva s oznámením, že máme ve schránce poštu.Naprosto zbytečná věc, ale Pepík zářil štěstím!

„Chystám pro tebe překvapení,“ oznámil mi, když jsem odjížděla na týden za dcerou a vnuky. „Až se vrátíš, nebudeš už potřebovat klíče! Dveře se odemknou po zadání kódu.“ Polkla jsem hrůzou.

Konečně se vytrestal?

Když jsem dorazila k dceři, zazvonil mi mobil „A hele, táta, asi neví, kde má večeři,“ smála jsem se. – „Miluško, nejdou mi otevřít dveře a klíč mám uvnitř.“ Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila.

Ten blázen šel vyzkoušet odemykání dveří bez klíčů, a ty nechal doma. Ještě, že si vzal aspoň mobil! Teď stál venku v košili, začínalo pršet a teploměr klesal. „Stala se nějaká chyba v programování,“ vysvětloval a drkotal zuby zimou.Nikdo ze sousedů nebyl doma.

Než jsme s mladými našli zámečnickou pohotovost poblíž našeho domu a než řemeslník dorazil, byl Pepa promrzlý skrz naskrz. Při mém návratu mě nadšeně vítal slovy: „Už jsem na to přišel!

Byla to jen maličká chybička.“ Říkala jsem si, že ho to snad už konečně vytrestalo a bude klid. Jenže můj Pepa mi před týdnem oznámil, že budu mít brzy narozeniny a mám se doma zase na co těšit… Má prý pro mě velké překvapení!

Miluše (61), Chomutov .