Když jsme se před třiceti lety brali, slíbili jsme si, že spolu budeme v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví. A dodrželi jsme to.

Všichni, kdo se berou, ta slova pronášejí. Myslí je v ten okamžik vážně, nebo je jen bezmyšlenkovitě opakují? Kdo ví… Pravdou, možná smutnou, ale je, že v dnešní době jen málokterá manželství vydrží „až dokud je smrt nerozdělí“.

Se mnou a Vladimírem by to nejspíš dopadlo stejně. Žádost o rozvod už jsme měli podanou, když jsme se dozvěděli, že má manžel rakovinu hrtanu.

Řekl mi to u večeře

Ta zpráva přišla několik týdnů před naším rozvodem a zasáhla nás jako blesk z čistého nebe. Naše manželství už dlouho neklapalo. Lezli jsme si na nervy, hádali jsme se, nebo jsme naopak měli tichou domácnost.

Když ale manžel jednoho dne přišel domů a po večeři mi prostě oznámil, že má rakovinu hrtanu, šly všechny naše problémy stranou. Jakmile ta tři slova vyřkl, zůstala jsem na něj zkameněle zírat. „Cože? To myslíš vážně?“ „Bohužel ano. Dnes přišly výsledky.

Je to jisté.“ Byla jsem v šoku. Manžel se mi o tom, že by měl nějaké zdravotní problémy nikdy ani slovem nezmínil. I když jsme spolu nebyli zadobře, měl mi alespoň něco naznačit. Pořád jsem přece byla jeho žena a měla jsem právo o tom vědět.

Dorozumívali jsme se rukama

Když mi o své nemoci všechno pověděl, nešlo mi na rozum, proč mi o tom neřekl už dříve. „Nechtěl jsem tě tím držet v šachu. Bylo mi jasné, že když se to dozvíš, že budeš chtít žádost o rozvod stáhnout.“ V tom měl pravdu.

Jak bych mohla odejít od muže, který dost možná umírá? Se slzami v očích jsem se na něj podívala a pohladila ho po tváři. „Neboj se, spolu to zvládneme.“ A skutečně – manžel podstoupil chirurgickou léčbu, sérii ozářek a rakovinu porazil.

Několik týdnů po zákroku nemohl vůbec mluvit, takže jsme se dorozumívali pomocí rukou, nebo „psaníček“. Kromě standardních vzkazů Dáš si také kafe? Máš hlad? Nechceš jít na procházku?

a podobně, mi jednou zanechal na polštáři lísteček, na kterém bylo velkými písmeny napsáno MILUJI TĚ!

Na kontroly chodíme společně

I když Vláďa rakovinu porazil a cítí se skvěle, tak riziko recidivy nádoru i možné objevení metastáz nad ním stále visí. Pravidelně proto dochází nejen na kontroly, ale jezdí i na různá odborná vyšetření do Prahy. Vždy jedu s ním.

Chci být takříkajíc v obraze a vyhnout se jakémukoli „překvapení“. A když už do hlavního města jedeme, spojíme do vždy i s nějakou kulturní akcí.

Jdeme se třeba podívat na Hrad, uděláme si procházku po Vyšehradě nebo navštívíme nějaký muzikál či divadelní představení. Zkrátka si naplno užíváme času, který máme, protože nevíme, jak dlouho zde ještě budeme.

Milena H. (57), Beroun