Před třemi roky jsem přišla o práci, a tak mi manžel nabídl místo ve své firmě. Zdálo se to jako dobrý nápad. Pak jsem ale poznala manželovu druhou stránku…

S manželem Ludvíkem jsme se brali před třiceti lety, když nám bylo pětadvacet. Společně jsme vychovali tři děti, splatili jsme byt a koupili jsme si chatu v Beskydech. Nechci se nějak naparovat, ale naše manželství bylo skoro idylické.

Nikdy jsme si nebyli nevěrní, vždy jsme jeden za druhým stáli a podporovali jsme se. Proto mi i manžel nabídl, že můžu začít pracovat v jeho firmě, když jsem přišla o práci. Celý život jsem dělala účetní a manžel zrovna někoho v ekonomickém oddělení sháněl.

Přišlo rozčarování

„Hlavní účetní odchází za pár dní na mateřskou a ještě jsem nikoho na záskok nenašel. Co kdybys to místo vzala ty?“ zeptal se, když jsme jednou večer seděli nad lahví vína a rozebírali moji pracovní budoucnost.

„No jasně,“ zajásala jsem. „To je skvělý nápad!“ Představa, že spolu strávíme více času, se mi tehdy skutečně zamlouvala. Nadšení mi však dlouho nevydrželo. Z manžela se totiž vyklubal šéf na zabití.

Každou chvilku po mě něco chtěl, včetně věcí, které ani zdaleka nebyly náplní mojí práce, jako třeba donést kafe, objednat kurýra, vytisknout smlouvy a podobně. Pomalu to ve mně vřelo…

Byla jsem jeho poskok

Doma se však manžel choval jako obvykle. Byl milý, pozorný a tak vůbec. Jenomže, copak jsem se na něj mohla po celém dni, kdy mě v práci peskoval, u večeře usmívat a dělat, že je všechno v pořádku? Asi po měsíci jsem se odhodlala a řekla jsem mu, že si musíme promluvit.

Snažil se mě přesvědčit o tom, že se ke mně chová stejně jako k ostatním zaměstnancům. S tím jsem ale nemohla souhlasit. „Vždyť se mnou jednáš, jako bych byla tvoje sekretářka,“ namítla jsem. Manžel se zamyslel a nakonec mi dal za pravdu. „Budu si na to dávat pozor,“ slíbil.

Napětí se dalo krájet

Pár dní se skutečně snažil, to se mu musí nechat, ale pak se vše vrátilo do starých kolejí. Několikrát se i stalo, že jsem v práci zůstala déle než on.

A když se mě pak doma zeptal, kde jsem tak dlouho byla, měla jsem sto chutí hodit po něm ovladač, který ležel na stolku před ním, zatímco on se válel na pohovce a zíral v televizi na zápas.

Postupně se napjatá atmosféra z práce začala přenášet i domů, tak jsem se rozhodla, že bude nejlepší dát výpověď.

Raději půjdu na brigádu

Když jsem své rozhodnutí manželovi sdělila, zůstal na mě nechápavě koukat. „Bude to tak nejlepší. Copak sis nevšiml, že se ta nepohoda z práce přenáší i domů?“ namítla jsem.

„Chci si s tebou povídat, povečeřet, přitulit se k tobě, aniž bych na tebe byla kvůli něčemu z práce naštvaná.“ Manžel mě objal a řekl, že mám pravdu. „A co teď budeš dělat?“ zeptal se.

„Kdo ví, třeba půjdu jen někam na brigádu, ale hlavně, ať doma máme klid,“ zasmála jsem se.

Blanka M. (55), Moravský Krumlov