Co je lepší, nevrlý manžel, nebo přítulný pes? Takovou otázku jsem si kladla skoro rok. A potom jsem se rozhodla.

Čtyřicet let manželství dá člověku zabrat. Kompromisy, hádky a usmíření. Společný majetek a taky děti, které berou rodiče jako celek a ani je nenapadne, že i máma a táta jsou jen lidé, kteří touží po troše štěstí.

Můj manžel Toník nebyl špatný chlap. O rodinu se vždycky postaral, nepil ani nekouřil. Co víc by si obyčejná ženská jako já mohla přát.

Během let společného soužití jsme pár propadů zažili, jednou mi byl Tonda dokonce nevěrný, ale přes všechno jsme se nějak přenesli, hlavně kvůli dětem. Jenže v důchodu se všechno tak nějak zvrtlo.

Nechtěla jsem v důchodu shnít

O životě v důchodu jsem měla svoji představu. Konečně nebudu muset tak brzy ráno vstávat a dojíždět do fabriky. Přispím si a uděláme si společnou snídani. Potom nějaké nákupy, vycházka, zahrádka a taky vnoučata.

Jenže, Toníkovy představy byly úplně jiné. Škudlení, počítání každé koruny a hlavně blbá nálada. Pořád by se jen válel, a když jsem chtěla někam jít, odpověď jsem znala dopředu: „To by stálo moc peněz!“ Byla s ním hrozná, opravdu příšerná otrava.

Občas jsem se na něho nemohla ani podívat. Jednou jsem koukala na televizi a tam zrovna běžel můj oblíbený pořad o psech z útulku.

Zamilovala jsem se

Na obrazovce se objevil takový hezký kříženec, Punťa se jmenoval a já se do něho na první pohled zamilovala. Vážně! Srdce mi bušilo jako o závod a tváře zrudly očekáváním. Navíc ten pejsek byl v útulku vzdáleném jen asi 40 kilometrů! Hned jsem běžela za Toníkem, že tam jedeme.

Koukal na mě z gauče úplně nechápavě. „Tobě snad úplně přeskočilo, ženská. Víš, co takovej pes sežere?“ seřval mě a z toho gauče se nemínil hnout. To mě naštvalo. Vyběhla jsem, jen tak v domácím oblečení, za sousedkou a poprosila ji o svezení.

Byla hodná a vyhověla mi, i když i ona mi to cestou rozmlouvala. „Bude štěkat. Možná bude s prominutím úplně blbej. Kdo ví, s kým si ho jeho máma pořídila?“ mudrovala, ale já nedbala. Punťa musí být můj. Snad mi ho nikdo nevyfoukne!

Dostala jsem na vybranou 

V útulku jsem se hnala ke kotci a vrhla se na svého miláčka. I on se tvářil, jako bychom se znali odjakživa. Jenže, doma mě čekalo peklo. Manžel stál výhrůžně ve dveřích a prý mě s tím čoklem nepustí dál!

„Buď on, nebo já!“ křičel, jako bych si domů přivedla milence a ne roztomilého pejska.

Já ale Punťu nemohla opustit a tak jsem se rozhodla. Pro psa. Pro svého milovaného Puntíka. Sbalila jsem si nejnutnější věci a přespala v naší chatrné zahradní chatce. Hned druhý den jsem si našla podnájem a do půl roku malý byteček.

Za městem, s výhledem na louku, aby si Punťa měl kde hrát. A manžel? Vůbec se mi po něm nestýská. Svoboda a Punťa mi za to stojí.

Olga L. (64), Trutnov