Před lety se Kláštercem šířila pověst o bytosti v bílém. Málokoho by napadlo, jak se události vlastně měly doopravdy. Příběh, který se stal mé kolegyni, dokazuje, že ne každý duch nebo strašidlo je nadpřirozenou bytostí.

Bývalo to v době, kdy jsme jako mladé dívky chodívaly tancovat a bavit se s partou kamarádů. Protože rodiče Dáši i ona bydleli na samotě u lesa, jezdívala na zábavy a plesy do nedalekého města Klášterce.

Někdy ji ujel poslední autobus, a tak jí nezbylo než jít pěšky – samozřejmě po půlnoci – kolem zříceniny starého hradu Šumburk.

Jednou viděla na rozcestí pod hradem stát auto, a ačkoliv měla jinak pro strach uděláno, raději rychle proběhla okolo po louce a několikrát se za sebou otočila, jestli ji někdo nesleduje. Auto bylo prázdné, nikoho neviděla.

Letěla kolem něho

Domů došla v pořádku, druhý den ji však čekalo v práci překvapení. Jeden z kolegů, byl to můj budoucí manžel, vyprávěl, jak se mu v noci na rozcestí pod hradem porouchalo auto a uviděl šumburskou bílou paní. Proletěla kolem, taktak že se stačil ukrýt.

Rozhlížela se po lidské duši, kterou by roztrhala, když však žádnou neviděla, letěla dál, až se rozplynula. Oči jí svítily a vznášela se prý metr nad zemí. V životě takovou hrůzu nezažil.

Je pravda, že kolegyně Dáša na sobě měla dlouhý světlý baloňák, který za ní vlál, jak spěchala. A tak si ji spletl po půlnoci za úplňku otrlý vesnický chlap s přeludem bílé paní a zcela nedůstojně se odporoučel do blízkého roští.

Smáli se škodolibě

Veselý příběh se rychle rozšířil po krušnohorském městečku a blízkém okolí. Můj budoucí přítel a manžel jménem Otík se stal zdrojem všeobecného veselí, známí si jej dobírali a smály se mu i děti.

Když jeho nechtěná sláva kulminovala, zželelo se ho nejspíš samotné Bílé paní, která v rozvalinách dávného sídla krušnohorských loupeživých rytířů asi skutečně byla.

V tu dobu vládl v Krušných horách třeskutý leden, všude bílo a meluzína si v komínech prozpěvovala. Podobně jako tehdy, také tuto noc kráčela Dáša po půlnoci kolem hradu. Tentokráte nešla ale sama.

Po plese se z městečka do vesnice po půlnoci potácela celá skupinka mladých, včetně populárního Otíka a také mě, která s ním začala chodit.

Paní nás potrestala

Míjeli jsme právě zatáčku kolem lesa, kterému se říkalo Strašidelný, když se z jeho temnot ozvalo táhlé vytí. „To bude vlk,“ zašeptal Otík. „Vlci tu přece nežijí,“ namítl kdosi. Z lesa se vynořilo zvíře.

Všichni, kdo tam tu noc pod hradem byli, odpřisáhli, že to pes nebyl. Ohromeně jsme zírali na vlčí zjevení a ono na nás. Ve větru, který ledově sekal, se ozvalo z lesa volání. Byl to ženský hlas, který se nesl s větrem od zříceniny. Zima byla ledová.

Jaká živá žena by se procházela po půlnoci v třeskutých mrazech liduprázdnou krajinou kolem zříceniny? „Vidíte? Bílá paní existuje,“ vydechl Otík nadšeně. Jeho pověst byla očištěna. Od těch dob už ale nikdo z místních o Bílé paní na hradě Šumburk nepochyboval.

Kamila (43), Chomutov.