Nebylo ani divu, když jsem zaslechla, jak křičí na celé kolo. Už je to tady zase, pomyslela jsem si a doufala, že to opět neskončí fackou.
On je Richard jinak v jádru hodný člověk, ale nesmí cítit, že se mu ubližuje nebo, že mu někdo něco přikazuje ani, že se někomu děje příkoří. Je to takový ombudsman pro sebe i druhé.
„Toho ponižování jsem si v mládí užil dost,“ vysvětlil mi jednou, když jsem mu zalepovala ránu na čele. Nic vážného, jen vyčistit pořádně kysličníkem a přilepit náplast. Na šití to určitě nebylo.
Tenkrát se pustil do kuchařky v hostinci, kde jsme se jen stavili na oběd. Ta paní nepřenesla přes srdce Richardův hlučný projev o guláši, který by ani prasata nejedla a kuchyni, která je určitě jeden velký chlív.
Mrskla po něm vázičkou s umělými fialkami, která na stole měla dokreslovat snad příjemnou atmosféru posezení. Když zasáhla Robertovo čelo pronesla památnou větu: „A teď si fňukej!“
Máme trable
Kdykoliv cítím, že to v manželovi bublá, snažím se výbuchu zabránit. On pak sice hudruje, že jim to měl přece vytmavit a pak na to za chvíli zapomene. Horší je, když jde vyřídit něco sám a nemá nikoho, kdo by ho zastavil.
Když se pak ozve křik, vím, že máme trable. Někdy to skončí jenom křikem, někdy dojde na nějakou tu ránu. A někdy na krev.
Tuhle jednomu vrchnímu, který nás chtěl natáhnout o tři stovky po docela mírném rozhovoru o tom, kdo se mýlí, nečekaně Robert vrazil dotyčnému takou facku, že tekla malinovka. Ostuda. Jenomže ten vrchní nechtěl volat policii, naštěstí, měl máslo na hlavě.
Hned má ostrá slova
Domlouvala jsem manželovi, že si připadám vždycky jako na válečném tažení. Netuším odkud přiletí nějaká střela, která mi utrhne hlavu. Ale on jenom pokrčil rameny. „Ty toho naděláš, občas vypěním, zlodějiny na nespravedlivost nestrpím!“ řekl rozhodně.
A já se musela s tím smířit. Richard ovšem na své konflikty rychle zapomene, zatímco já se tím dlouho trápím. On totiž z normálních argumentů rychle přejde k ostrým slovům, které by vyprovokovala i sochu a oheň je na střeše.
Dětem to nevadí
Jak tohle stvoření může být otcem dvou naprosto flegmatických dětí, to by stálo za výzkum. Asi je nakažlivější cholera než cholerik. I v proslulé divoké pubertě náš Jeník tátovy konflikty vždycky odzýval a Janička se jich vůbec nevšímala.
To vám je jedno jaký je táta poděs?“ durdila jsem se. Ozval se jenom Jeník. „Každý jsme nějakej,“ poznamenal a Janička jenom pokrčila rameny. A tím to pro ně bylo vyřízeno. Pravdou je, že většinu těch srážek naše děti nezažily.
Znají je jenom z řečí, které jsem pokaždé dělala. Jak jsem se snažila Richarda přimět, aby se zklidnil. Ale co jsem po nich vlastně chtěla? Aby tátu umravnily, když já to za ta léta, co jsme spolu, nedokázala?
A když si teď někdy postěžuji, jejich reakce jsou stejné. Žijí si svůj klidný život, ale návštěva chodí. I flegmatici rádi moji bublaninu. A já jim ráda podstrojuji, vždyť jsou to mé děti. A tu drobotinu, co s sebou přivádějí, miluji.
Jeník má dva kluky a Janička dvě holky. Tak si to moje děti rozdělily.
Nevinná otázka
Tuhle si tak povídám s Filípkem o jeho spolužácích. Jak s nimi vycházíš?“ zeptala jsem se. „Dobře,“ řekl vesele. „Jen někdy musím zasáhnout, když na mě něco zkoušejí. Nesnáším nespravedlnost a podlost, babi, víš?“ Něco mi zazvonilo v uších.
Desetiletý kluk mluví o podlosti, kde to sebral? A když slyším o nespravedlnosti z jeho úst, dost mi to něco připomíná. Ptala jsem se Jeníka, jestli Filípek náhodou nemá manýry svého dědy. „Normální kluk,“ usmál se syn. „Někdy se popere.
Už kvůli holkách, chápeš to? Tuhle po sousedovic klukovi hodil kus cihly. Chápeš to? Normálně mu rozsekl hlavu, ale už jsou zase kamarádi.“ Dívala jsem se na svého syna s údivem a on mé překvapení zaregistroval. Mám mu říct své pochybnosti?
Ale viděla jsem, že chápe. „Každý jsme nějakej,“ uzavřel debatu.
Mám obavy
Tak to přece jen přeskočilo z manžela na vnuka, ale třeba není všem dnů konec. Kluk z toho může přece také vyrůst. Jinak už teď dopředu lituji jeho ženu. Ta si teda zkusí. Však to dost dobře znám. Manžel jako nevybuchlá letecká mina.
Dříme kdesi ukrytá a pak do ní stačí rýpnout. Karambol je na světě. Ne, že bych si zase tak moc stěžovala, ale někdy je to s Richardem fakt o nervy. Já vždycky trnu, když Richard jde řešit spravedlnost. Jen pokaždé doufám, že to nedopadne jako v tom kempu.
Zase chtěl spravit svět
Krásné prostředí, voda tak akorát, někdy trochu na otužení, ale naše generace je už dost otužilá, tak si s tím umí poradit. Počasí se také vydařilo, tak proč si ho něčím kazit?
Jenže když správce kempu vyhlásil, že vodu máme používat každý druhý den, Ríšu vzal amok. „Platíme si? Platíme! Tak co nám mají co diktovat co smíme?!“ rozčiloval se. Marně jsem mu domlouvala, že přece není dost vody ve studni, že se můžeme koupat v řece.
Je přece sucho, měl by pochopit, že vodu potřebují v restauraci a v kuchyni. Schválně jsem použila slůvko „měl“, protože při „musí“ by okamžitě vypěnil. Jenomže Richard už chystal válečnou výpravu za spravedlností.
Narazil
Moje „Nechoď nikam!“ už neslyšel. Vyrazil na zteč. Vyběhla jsem za ním, ale moje volání bylo marné. Už jeho výkřik „Který magor tu to řídí?!“ nebyl zrovna nejdiplomatičtější vstup do diskuse k vyjasnění situace.
Odkudsi se vynořila statná paní Mirka, která umí skvěle vařit. „Syn tu není, ale můžeme to vyřídit spolu!“ dala ruce v bok a ještě si dupla. „Doporučuji ústup a slušné chování!“ dodala. „Já jsem host, já jsem pán!“ křikl Richard vzdorovitě.
„Žádná pitomá ženská mě nezastaví!“ „A vo co, že?!“ kontrovala Mirka. A vlepila manželovi facku. „To máš za tu pitomou ženskou!“ dodala. A ubalila další Richardovi i na druhou tvář. Stál tam překvapeně a nezmohl se na slovo.
Kolem už bylo pár lidí, kteří dychtili být svědky něčeho, co by jim zpestřilo denní program. Paní Mirka se rozhlédla kolem a přísně se podívala na ty čumily. Někteří raději o krok ustoupili. „Tak teď máme jasno a zbytek můžeme probrat u piva,“ ukázala k výčepu.
Richard šel za ní jako beránek. A já si říkala v duchu: „A teď si fňukej!“ V tom kempu jsme strávili ještě báječný víkend. Richard a paní Mirce omluvil a ona nás pozvala na společnou grilovačku. Když jsme se loučili, byla Mirka samý úsměv.
„On je to milý chlap, jen potřebuje občas srovnat,“ šeptala mi na rozloučenou. Do toho kempu se ještě vrátíme příští rok.
Ludmila L. (64), Lanškroun
