Poklidné manželství vzalo nečekaně za své, když jsem začala pořádně vydělávat. O zisk z podnikání jsem se chtěla se všemi podělit, ale nesměla jsem. Manžel se cítil být mým úspěchem ponížený!

Coby rodina jsme nikdy v ničem nebyli nijak výjimeční. Byt v paneláku, dvě děti a dost staré auto. Ani zaměstnání jsme neměli s manželem nijak výjimečné. Já, zdravotní sestra a on řidič.

V kamionu si dost slušně vydělal, ale potom ho začala zlobit záda a přesedlal na autobus. Vozil lidi po městě ve dvou trasách a byl dost otrávený.

Ze dne na den

Lákala ho vůně dálek a skončil na trase dlouhé pár kilometrů. Ani já nebyla ze svojí profese nijak nadšená. Noční směny mě zmáhaly a finanční ohodnocení bylo víc než směšné. „Už bych šel nejraději do důchodu,“ řekl manžel a já přizvukovala:

„No, mně se to brzy splní, mám už jen rok!“ Tomáš na mě závistivě pohlédl a jen zakroutil hlavou. Jako že já si to umím zařídit! No, zařídila jsem si to ještě lépe.

Jednou, když mi moje nadřízená předala seznam služeb na další měsíc, a já zjistila, že nemám jediný víkend volný, rozhodla jsem se. „Odcházím do předčasného důchodu! Už prostě nemohu!“ řekla jsem jí a šla marodit. Potom mě už čekal ten důchod!

Představovala jsem si sladké dny nicnedělání, lenošení a užívání všech slastí života. Tím jsem myslela nakupování a návštěvy cukráren. Jenže, tohle všechno mě přestalo po pár měsících bavit.

Sladkosti v masně

Když jsem se nudila úplně nejvíc, nasedla jsem k manželovi do autobusu a jezdila s ním. On ale z toho radost neměl. Připadal si jako by byl pod dozorem.

„Chlapi se mi smějí, že mám s sebou stíhačku!“ řekl mi jednou naštvaně a já od té doby k němu do autobusu nenastoupila. Dotklo se mě to! Chtěla jsem být prostě jen s ním, ale on to nechápal. Cestou domů jsem se stavila v řeznictví pro kousek masa na večer.

Do očí mi padly marcipánové figurky zvířátek. Měli je tady vystavené na pultu pod průhledným celofánem. Dle mého patřily spíš do cukrárny! „Co je to za nápad, sladkosti v řeznictví?“ optala jsem se prodavačky, ale ona se zatvářila vážně:

„Paní, to byste se divila! Ty figurky kupují maminky či babičky s dětmi! Je o ně velký zájem! Bohužel, teď ta paní, co nám je dodává, chce skončit! Dostala ještě lepší nabídku z jiného obchodu!“

Marcipán mi zachutnal

Jen tak ze zvědavosti jsem si koupila malého tygra a prasátko. Slaďoučký marcipán se na jazyku jen rozplýval! Vůbec jsem netušila, že by mohl být tak lahodný! Zalitovala jsem, že jsem si těch zvířátek nekoupila víc.

Druhý den jsem se pro ně vypravila, ale byly vyprodané. „Vidíte, říkala jsem vám to! Hned se po nich zapráší!“ řekla mi trochu škodolibě prodavačka a nabídla mi jitrnici. V hlavě se mi zrodil nápad.

Na výrobě figurek nemůže být nic tak těžkého, existují přece formičky! Trvalo dva měsíce pokusů a omylů, než se mi podařilo pěkné prasátko, medvěd a pejsek. Nejsložitější byl slon, stále mu padal chobot!

Když jsem šla svoje malé sladké ZOO nabídnout majiteli řeznictví, byl nadšený. Slupnul na zkoušku pár mých zvířat a hned se mnou podepsal smlouvu. Prý, abych nešla ke konkurenci! Předčasný důchod utekl jako voda a ze mě stala důchodkyně. Mohla jsem začít vydělávat!

Figurky mi vynášely

Šlo to lépe, než jsem čekala. Přes den jsem vyráběla zvířátka, k večeru je odevzdávala do obchodu a hned na ruku dostala peníze. „Mohli bychom jet na dovolenou! “ navrhovala jsem nadšeně manželovi a čekala chválu. On se ale tvářil jako bubák.

Z mého úspěchu neměl pražádnou radost! „Tuhle mi děti zašpinily sedačky. A víš, co jedly? Ty tvoje marcipánové potvory!“ řekl mi tak ošklivým tónem hlasu, že mi málem vstoupily do očí slzy! Pohádali jsme se a on mi vyčetl kde co.

Prý se vytahuji, že vydělávám víc než on! Že už mi není dost dobrý! Dokonce mě osočil, že jsem zpychla. Já, která seděla celé dny u kuchyňského stolu a míchala marcipán.

Nikdy ho nezajímalo, jak moc těžké je vybarvit potravinářskými barvičkami pruhy na tygrovi nebo skvrny na levhartovi. Natož psí čumáček!

Zase se cítil jako chlap

Vůbec mě nenapadlo, že by mu mohla moje práce nějak vadit. Já z ní měla radost, ale on ne. Raději by mě viděl jako hladového žebráčka, než jako úspěšnou podnikatelku! Jeho postoj jsem nechápala, ale o manžela jsme přijít nechtěla.

Dala jsem si pár dní na rozmyšlenou a potom mu u snídaně zkormouceným hlasem oznámila: „Představ si to. O moje zvířátka už není takový zájem. Za minulý týden jsem prodělala na surovinách spoustu peněz! Nezlobíš se, viď?“ Tomáš marně skrýval spokojený úsměv.

Pohladil mě po hlavě a láskyplně mi řekl: „To víš, že ne. Já tě přece uživím!“ Cítil se zase jako chlap. Jako živitel rodiny! A u toho už zůstalo. Tajně vydělané peníze šetřím, také tajně, dětem. Doma si hraji na chudou důchodkyni.

Jen zvířátka musím občas schovat pod postel, když je nestihnu včas odevzdat. Tak snad manžela nekousne v noci tygr!

Alena P. (63), České Budějovice