Mají-li k sobě dva lidé důvěru a úctu, měli by se dokázat přenést i přes chvíle, kdy se jednomu z nich nedaří.

Dlouhá léta bylo naše manželství klidné. Asi nejlépe by se dalo charakterizovat slovem „uspokojivé“. Problémy začaly přicházet ve chvíli, kdy se manžel začal ve svém zaměstnán potýkat se stoupajícími nároky.

Nebyl to příjemný rozhovor

Vašek, můj muž, byl tak trochu ze staré školy. Jakýmkoliv novinkám se vždycky bránil. Na druhou stranu byl ve všem poctivý, důsledný a férový. Nebylo divu, že si ve vyšší funkci v podniku, kterou vykonával, udělal i spoustu nepřátel.

První problémy nastaly už kdysi dávno, kdy se všechno modernizovalo, zaváděly se počítače, později i internet. Vašek s tímhle tempem dokázal držet krok, i když si nikdy neodpustil řeči o tom, že dříve bylo všechno jednodušší.

Firma pořádala pravidelné vánoční večírky pro zaměstnance a jejich partnery a partnerky. Každý rok jsem se jich s Vaškem zúčastňovala. Na jednom jsem se pustila do soukromého rozhovoru s Arturem, Vaškovým nadřízeným.

Znala jsem ho dobře už z doby, kdy pracoval ještě ve funkci, která byla té manželově rovnocenná. Věděla jsem, že Vašek dost těžce nesl, když nepovýšili jeho. Tím spíš, že Arturovi bylo o dvacet roků méně.

Dozvěděla jsem se, že můj manželů začíná mít v práci problémy. Příliš nezvládal neustálé nové a nové postupy a metody a dokonce se jim bránil. Na druhou stranu byly prý neocenitelné jeho dlouholeté zkušenosti. Hrozilo ale, že by mohl být přeřazen na podřadnější práci.

Všechno obrátil proti mně!

Pochopila jsem, že mi to Artur řekl proto, abych s Vaškem promluvila. Sám se obával dát mu to takhle přímo najevo. Nebyl to pro mě snadný úkol. Dobře jsem vnímala, jak je manžel poslední dobou dost podrážděný.

A protože mezi námi bylo vše celkem v pořádku, bylo jasné, odkud jeho špatná nálada pramení. Moc se mi do toho nechtělo, hlavně ne před Vánoci. Dobře jsem udělala. Velkou hádku, která se potom strhla, jsme si tak s Vaškem naštěstí odbyli až před Silvestrem.

Od té doby se náš vztah začal pomalu, ale jistě zhoršovat. Zatímco dřív jsem se občas manžela zeptala, co je nového v práci, jak jsem byla léta zvyklá, nyní by tahle otázka už zněla jako provokace.

Ke všemu navíc došlo bohužel k tomu, před čím mě Vaškův nadřízený varoval. Kvůli několika vážným chybám následovaly nejprve finanční postihy a potom i odvolání z funkce a přeřazení na jinou práci. Vašek z toho všeho začal nesmyslně obviňovat mě.

Prý mu už roky srážím sebevědomí, pomlouvám ho za jeho zády a nejsem schopná mu doma vytvořit klidné zázemí.

Na první takovéto výčitky jsem jen zírala s otevřenou pusou a slzami v očích, později už jsem se odmítala dohadovat a vždy jsem jen uraženě vyklidila „bojiště“.

Viděla jsem jen jediné řešení!

Bláhově jsem se domnívala, že půjde jen o nějaké přechodné období a že se Vašek nakonec s tou potupou, jak to nazýval, smíří. Jako bych ho za ty roky neznala! Nebyl ochotný přiznat si své chyby a nedostatky, s nimiž jsem neměla nic společného.

Verzi o tom, že ho doma ničím a on se nemůže soustředit na práci, už šířil i mezi svými kamarády. A co hůře, vypadalo to, že jí sám věří. Po téměř třiceti letech společného soužití, kdy jsme dokázali držet pohromadě, jako by se rozhodl všechno zničit.

A to jen proto, že se bál pohlédnout pravdě do očí: pravdě o tom, že nedokáže jít s dobou a jeho pracovní metody i přístup už nestačí. Jednoho dne jsem se sbalila a od Vaška odešla s tím, že se vrátím, až se dá do pořádku.

Ještě jsem ironicky dodala, že teď už mu nikdo v rozkvětu bránit nebude. Pochopil to celkem brzy, za pár týdnů. Přišel s omluvou a s prosíkem. Ze zaměstnání odešel a našel si jiné, na které stačil. Odpustila jsem mu a dopadlo to tedy dobře.

Dovedu ale pochopit ženy, které musí bojovat s podobným problémem. Podle mě se to jinak, než demonstrativním odchodem řešit nedá. Buď partner pochopí nebo by to stejně nemělo cenu!

Radka P. (55), Praha