Ve chvíli, kdy nás navždy opustí někdo, koho jsme milovali, snažíme se věřit, že je i přesto stále s námi. Že nás nikdy neopustil. A já jsem se před lety přesvědčila, že smrtí život nekončí!

Když nás maminka opustila, bylo mi šest let. Její nemoc udeřila z nenadání a měla velmi rychlý průběh. Věděla jsem, že je vážně nemocná a že jednou nejspíš přijde den, kdy se s ní budu muset navždy rozloučit.

Máma, ačkoli bojovala ze všech sil a ani na okamžik si nechtěla připustit, že může prohrát, nechtěla nic podcenit. A proto se mě snažila připravit i na možnost, že by přece jen rakovině podlehla.

Každý večer jsem si k ní chodila sednout na postel a povídaly jsme si. Byla jsem tehdy ještě malá, a tak mi maminka řekla, že když člověk zemře, přijdou andělé a na svých křídlech ho odnesou do mraků. Odtamtud pak může sledovat své blízké a opatrovat je. Věřila jsem jí každé slovo a věřím dodnes.

Poslední pohlazení

Ten večer, kdy maminka zemřela jsme byli s tátou doma. Byla už několik dní hodně slabá a doktor, který ji chodil navštěvovat, nám řekl, že nás pomalu opouští. Ačkoli jsme to tušili, nebylo možné se na něco takového připravit.

Kvůli ní jsme se ale snažili neplakat a být jí oporou. Posadili jsme se s tatínkem každý po jedné straně a drželi ji za ruku až do chvíle, kdy jí dotlouklo srdce.

Bylo to strašné, ale jsem ráda, že jsem s maminkou byla do poslední chvíle a mohla začít ten neuvěřitelně magický okamžik, který krátce po její smrti nastal. Místnost, kde jsme seděli jakoby potemněla a trochu zchladla.

Z nebe do místnosti pak zasvítila zvláštní bílá záře jako při silném úplňku. Otočila jsem se k oknu a ucítila, jak mě někdo velmi jemně uchopil za tváře a políbil na čelo. Potom světlo pomalu z místnosti zmizelo. Táta mi později přiznal, že ucítil totéž.

Vrátila se za mnou

Nikdy jsem nepochybovala o tom, že to byla maminka, pro kterou si přišli andělé, a která se s námi takhle rozloučila. O několik let později, když jsem dospěla a měla krátce před svatbou, jsem byla na maminčině hrobě.

S její smrtí jsem se vyrovnala, ale byly chvíle, kdy mi velmi chyběla. A v období svatebních příprav to bylo ještě horší. Seděla jsem uplakaná u jejího hrobu a vyprávěla jí o svých plánech a o svém budoucím muži.

Naříkala jsem, že tu není a nemůže to všechno prožít se mnou. V tu chvíli jsem ucítila opět ten vlahý láskyplný dotek jejích rukou znovu. Zavřela jsem oči a nechala se v její náruči utěšit. Byly jsme zase spolu…

Martina K. (54), Kolín