Nevím, zda se mám rozvést, nebo ne. Když jsem byla mladší, nedokázala jsem pochopit, jak se mohou rozejít lidé, kteří spolu prožili patnáct nebo dvacet let.
Postupem času mi začalo docházet, že na tom nic tak divného není. „Mami, kde mám ten dres?“ „Mami, připravila jsi nám svačiny?“ „Jitko, kam jsi dala ty papíry ke startovnému?“ Takhle to u nás vypadalo skoro každý víkend.
Manžel a synové se chystali na závody motokár. Manžel byl vždycky velký fanoušek všeho, co mělo motor a kola. Když se nám narodil první kluk, vyměnil, z mého pohledu smrtelně nebezpečnou motorku, za motokáru.
A když slavil Martin čtvrté narozeniny, dostal od tatínka vlastní stroj. Zálibu v rychlých kolech zdědil i mladší syn Tomáš, a tak jezdili na závody ve třech.
Kluci se potatili
Samozřejmě když jsem si Otakara brala, věděla jsem, do čeho jdu. Bylo mi jasné, že ho nepředělám, a že se o něj vždycky budu dělit s motorkami, motokárami a čtyřkolkami.
Pro mě bylo důležitější, že stejně jako já chtěl rodinu a nebyl žádný povaleč. Brát jsme se nemuseli, ale chtěli jsme. Manžel dělal automechanika, já kadeřnici.
Nebyli jsme nijak bohatí, ale dokázali jsme si našetřit, a když nám pomohli rodiče, mohli jsme si pořídit domek. První dva roky manželství jsme nedělali nic jiného, než přestavovali a opravovali. Protože jsme chtěli ušetřit, dělali jsme všechno sami.
Nevadilo nám to, byli jsme zvyklí pracovat. Martin byl chtěné dítě, narodil se rok poté, co jsme dokončili náš domek.
I když jsem byla na mateřské, pořád jsem stříhala a česala, alespoň kamarádky od nás z městečka. Za dva roky se narodil Tomáš a to jsem se teprve musela otáčet.
Něco mi chybělo
Když máte děti, běží čas strašně rychle a některých věcí si ani nevšimnete.
Mě tak nějak uniklo, že kluci tráví čím dál víc volného času s tátou a mě berou jenom jako nějakou osobu, která jim dělá servis. Ze začátku mi to ani nevadilo, vlastně jsem byla hrdá, jak to všechno hravě zvládám. Dokonce mě bavilo i jezdit s nimi na závody.
Jenže jak rostli, připadala jsem si čím dál tím víc v té mužské partě ztracená. Protože jsem chtěla mít doma všechno dokonalé, neměla jsem čas na kamarádky a vlastně jsem neměla ani žádné koníčky. To, co mě dřív bavilo mi najednou přišlo nudné.
Něco mi chybělo a nevěděla jsem co. Snažila jsem se ty myšlenky zahnat a v určitou dobu jsem si je dost vyčítala. Vždyť jsme se měli dobře. Oba kluci měli maturitu a našli si slušnou práci, manžel měl vlastní dílnu, která dobře vydělávala.
Já pracovala u kamarádky v salonu a doma jsem měla pořád co dělat. Tak co by mělo být špatně? Před pár měsíci jsem upadla doma na schodech. Prostě jsem zakopla a spadla. Byl to ošklivý pád, zlomila jsem si pár žeber a vykloubila ruku.
Nedalo se nic dělat, musela jsem zůstat v nemocnici. Sotva manžela opustil první strach, začal se ohromně zajímat, kdy už budu v pořádku a vrátím se domů.
Úraz mi otevřel oči
Bylo by hezké, kdyby ho k tomu vedla láska ke mně, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že jde spíš o to, že si bez mé „údržby“ s kluky nedokážou poradit.
Cítila jsem se zklamaná a musím přiznat, že se mi domů ani moc nechtělo. Nespokojená jsem byla už delší dobu, ale teď začala mít moje nespokojenost konkrétnější rysy. Ptala jsem se sama sebe, proč se mnou vlastně manžel je?
Není náhodou tím hlavním důvodem zvyk? A pohodlnost? A co moji synové? Mají si mě proč vážit? Berou mě vůbec jako skutečnou osobu, která má svůj život, svá vlastní přání?
Potřebovala jsem vědět, jak se věci mají. Jenže když jsem si o tom zkusila promluvit s Oťasem, tvářil se naprosto nechápavě.
Jeho odpověď „Hele, do hospody chodím minimálně, vydělávám dost, tak co vlastně chceš?“ se mě dotkla víc, než jsem čekala. V tom, že to takhle není v pořádku, mě utvrdil návrat domů.
Nebyla jsem pryč dlouho, ale z toho, jak to tam vypadalo, jsem pochopila, že pánové dělali jen to nejnutnější.
Situace začala být vážná
Ostatní práce čekala na mě. Najednou jsem si uvědomila, že o něco takového nestojím. Kupodivu na pobyt v lázních manžel kývl, i když kluci se moc nadšeně netvářili. Asi mu začalo docházet, že je situace vážná.
Jenže sotva jsme se začali bavit o konkrétním termínu, objevily se problémy. Oťase a kluky čekaly závody, potřebovali to a ono, prostě do lázní jsem podle nich jet mohla, ale až se jim to bude hodit. Měli spoustu argumentů a pořád se oháněli pochopením.
Nakonec jsem si prostě zamluvila pobyt, zabalila se a oznámila, že za týden odjíždím. Ohromně mě zklamalo, kolik úkolů, které jsem měla do odjezdu zvládnout, mi pánové hodili na krk.
Jak dál žít?
V lázních jsem si užívala pohodu, jakou už jsem dlouho nezažila. No, mohla bych si užívat i něco jiného, seznámila jsem se totiž s jedním moc milým mužem. Trochu mě to lákalo, trochu odrazovalo. Svého manžela mám pořád svým způsobem ráda.
Jenže najednou nevím, jestli to stačí. Necítím se na to, strávit zbytek života jako něco mezi služkou a parťákem. Myslím si, že mám větší cenu. Jenže Oťas to, zdá se, nechápe.
Často si teď kladu otázku, jestli by nebylo lepší, kdybychom šli každý svou vlastní cestou. Třeba by pak naše životy byly šťastnější a naplněnější. A vím, že čím dříve udělám rozhodnutí, tím lépe.
Olga Pokorná (48), okolí Brna