Ke své tehdejší smůle jsem se zakoukala do největšího lumpa ve městě, který byl navíc synem majitele konkurenčního pekařství mých rodičů. A tak si tihle dva rivalové dělali neustále schválnosti.

Od začátku mi bylo jasné, že našemu vztahu ani jedna rodina nebude nakloněna. Vzdát jsme se nehodlali, ale na válku jsme připraveni nebyli.

Vyhrožovali nám vyděděním

V okamžiku, kdy se prozradilo, že se s Vladimírem scházíme, nastalo nám doma hotové peklo.

Jeden jako druhý jsme poslouchali, že jsme ostudou rodiny a že pokud vztah neukončíme, nejsme už více dětmi svých rodičů. Několikrát také padla zmínka o tom, že budeme vyděděni a nedostaneme od našich podnikavých otců ani halíř.

Já jsem měla oporu alespoň v mamince, která se vždycky snažila situaci uklidnit a vrátit do našeho domova harmonii. Ale Vladimír byl doma jako mezi mlýnskými kameny. Několikrát jsme si už říkali, že se raději rozejdeme, aby byl klid.

Největší krizi jsme prožívali poté, co se naši otcové poprali v hospodě jako malí kluci a zničili téměř veškeré vybavení. Všem ve městě byli pro smích, lidé si na ně ukazovali prstem a začali si o jejich žabomyších válkách vyprávět vtipy.

Pro mého otce to bylo neskutečné ponížení, považoval se totiž za váženého občana a ne za veřejného městského kašpara.

O svatbě nechtěli ani slyšet

Když mě Vláďa požádal o ruku, byl to pro mě důkaz, že si za naším vztahem stojí a bude o něj bojovat do posledního dechu.

Sebral dokonce veškerou odvahu a pokusil se, jak se sluší a patří, zajít za mým otcem pro požehnání. Ten ho ale už ve dveřích přetáhl svou vycházkovou holí a vyhodil, čímž samozřejmě ještě více posílil nenávist mezi oběma rodinami.

A aby si tatínek pojistil, že se třeba nevdám tajně, zašel za starostou a zakázal mu nás oddat. Pomalu mi docházel dech a svěřila jsem se mamince, že takhle už dál nemohu ani já ani pronásledovaný Vladimír a že společně utečeme.

To ji strašně vyděsilo a okamžitě se vydala tatínkovi domluvit, aby se začal chovat jako dospělý člověk. Zprvu nechtěl o svatbě ani slyšet, ovšem představa, že mu uteče jediné dítě, ho přiměla se sebezapřením tedy svolit. Podobně to probíhalo i ve Vladimírově rodině.

Ostuda, jakou město nezažilo

Myslet si, že všechno proběhne bez problémů by bylo tehdy asi dost bláhové, přesto jsem v to tajně doufala. Už během příprav na svatbu došlo na hádky a urážky. Tu kvůli dortu, tu kvůli koláčkům či pohoštění.

Otcové se neustále předháněli, kdo toho víc zařídí nebo kdo bude vůči nám štědřejší. Když jsem v den své svatby ráno vstávala, měla jsem divný pocit kolem žaludku. Maminka se smála a říkala, že takovou ostudu město ještě nezažilo.

Byla totiž přesvědčená, že se příbuzenstvo porve ještě předtím, než si navlečeme prstýnky. Bohužel nebyla vůbec daleko od pravdy.

První strkanice na nás čekala už při odjezdu do kapličky, kdy se ti dva nemohli dohodnout, čí vůz pojede v koloně jako první. A to byl jen začátek.

Nezůstal kámen na kameni

Obřad proběhl až na občasné dramatické zakašlání z řad nespokojených příbuzných celkem v klidu.

Maminky plakaly dojetím, zatímco tatínkové po sobě nenápadně loupali okem a nejspíš kuli pikle. Řekli jsme si své ano, navlékli prstýnky a vykročili pravou nohou do společného života.

V překvapivém klidu jsme se přesunuli o pár metrů dále do hospůdky, kde měl proběhnout oběd a následné veselí.

Jakmile se však hosté a rodina usadili ke stolům, postavili se téměř naráz oba naši otcové a chtěli přednést svůj připravený proslov. Nedokázali se ovšem dohodnout, kdo začne první, což nejdřív vyvolalo divokou hádku nad dortem, která volně přešla  ve strkanici a následně v pěstní souboj.

Svatebčané chvíli váhali, zda je to součást programu, nebo nechtěná kulturní vložka. Nejprve se přihlížející hosté snažili ty dva odtrhnout, když však schytali také pár ran, bili se s nimi.

Postupně se přidávalo více a více hostů, až to v sále vypadalo jako na válečném bojišti. Nic nezůstalo na svém místě.

Zklidnila je až studená sprcha

Vzduchem létaly židle, stoly byly sem tam bez nohou a po zemi se válely střepy z talířů a sklenic.

Zkrátka naše rodiny se na svatbě servaly jako koně.Zoufalý hospodský zavolal na pomoc kamarády z dobrovolných hasičů a ti rváče pěkně zchladili vodou z rybníka. Jak tam tak všichni stáli skrznaskrz promočení, koukali jeden po druhém a zřejmě hledali způsob, jak omluvit své naprosto otřesné chování.

Já plakala, maminka křičela a tatínek si ždímal rukávy. Takhle jsem si svou svatbu tedy nepředstavovala. Všichni se nakonec rozešli domů s ostudou. Horké hlavy našich otců se zklidnily až po letech, kdy se nám narodily děti. Zřejmě se jim nechtělo rvát i na narozeninových oslavách…

Marie (70),  České Budějovice .