Některý smutek se nedá nikdy úplně překonat. Je ale možné najít nové štěstí…
Před několika lety postihla naši rodinu krutá tragédie. Koncem listopadu se moje vnučka Linda stala obětí autonehody. Opilý řidič vjel na chodník, když šla ze školy s kamarádkou. Té se nic nestalo, ale vnučka následkům zranění podlehla.
Bylo jí pouhých osm let. Všechny nás to zasáhlo a šokovalo, dny byly plné pláče. Dcera Jana se z toho zhroutila. Zeť Vojta jí byl oporou, i když měl sám co dělat, aby byl schopen alespoň základního života.
Těhotenství jí nedoporučili
Linda byla jediným dítětem, které dcera se zetěm měli. Vzpamatovávali se z toho neštěstí dlouho. Pak jsem začala spatřovat na Janě známky zlepšení. Jednoho dne mi řekla, že nemůže celý zbytek života strávit uzavřená do sebe a v trápení.
Bylo jí teprve třicet tři let, v tom věku se nedá uvažovat o tom, že všechno skončilo. Před tou tragédií byla Jana silná, plná energie a sebevědomá. Nyní se jí to vracelo. S Vojtou se pokusili o dalšího potomka. Snažili se, ale nešlo to. Jana navštěvovala psychologa a ten jí další těhotenství nedoporučil.
Řekl jí, že se nemůže zármutek snažit zlomit silou. Příroda si nedá poroučet a Jana by si měla počkat nějaký čas, až bude po všech stránkách v pořádku. Dcera uznala, že to je asi pravda a smířila se s tím.
Pochopila, že v dané situaci by se případné miminko stalo jen náhradním řešením.
Byl to tajný plán
S blížícím se podzimem nastávalo v rodině vždy období smutku, protože vždy přicházelo výročí oné smrtelné nehody. Jana chodila často na hřbitov, kde byla Linda pohřbena. Chtěla jsem jí tam občas doprovodit, ale to odmítala. Řekla mi, že s dcerkou promlouvá tak, jako by byla stále živá.
Doprovod dovolila Jana pouze svému manželovi. Právě tam se zrodil plán, který přede mnou zatajili a který mi později přinesl velké překvapení.
Vojta tam totiž Janě navrhl, že by si na Vánoce mohli vzít nějaké dítě z dětského domova, aby je strávilo v rodinném kruhu.
Neměl to být velký problém, protože Vojtova sestřenice v dětském domově pracovala. Jana prý nad tím chvíli přemýšlela a pak se Vojty zeptala, jestli by to měl být chlapec nebo dívka – a jak staré by to dítě mělo být. Zeť odpověděl, že to nechá na ní.
Přišli společně ve třech
Jana se rozhodla, že ten Vojtův nápad uvede do praxe. Cítila, že pokud by se jim podařilo dát radost nějakému opuštěnému děcku, které nikoho nemá, bylo by to moc krásné. Vymínila si ale jednu podmínku.
Pokud by to měla být holčička, musí být mladší, než byla Linda v době, kdy nás opustila.
A nesmí její dcerku ničím připomínat. Hned při první návštěvě dětského domova pak padla zeťovi a dceři do oka holčička, která se jmenovala Anetka. Byla hodná, tichá, zakřiknutá a poznamenaná zločinem v rodině: otec ze žárlivosti zabil její maminku a byl ve vězení.
S blížícími se svátky se Jany zmocnily ještě pochybnosti, ale nakonec si za svým rozhodnutím stála. Tohle všechno se odehrávalo za zády mými a mého manžela – a vlastně kohokoliv v rodině. Vojta s Janou měli přijít, tak jako vždy, v časném štědrovečerním odpoledni.
Když jsem je spatřila, jak přicházejí ve třech společně s Anetkou, nejprve jsem to nechápala. Pak mi to dcera vysvětlila a já musela odejít do kuchyně, abych se ta vyplakala. Stalo se to loni a byly to jedny z nejkrásnějších Vánoc, jaké jsem kdy prožila.
Nezůstalo pak jen u oněch svátků, Jana s Vojtou si brali Anetku stále častěji. Nyní běží jednání o adopci. Moc jim to jejich nové štěstí přeji a budu se snažit být Anetce stejně dobrou babičkou, jakou jsem byla pro Lindu.
Jarmila B. (59), Plzeň
