Nejcennější věci pod stromečkem se nedají zaplatit penězi.  

Není dobře na světě člověku samotnému, jak říká dávné úsloví. Poznala jsem to plně na vlastní kůži, poté, co mi zemřel můj manžel. Věděla jsem, že se to asi jednou stane, protože věkový rozdíl mezi námi byl moc velký – patnáct let. Přesto se na takovou ztrátu člověk nemůže nikdy pořádně připravit.

Na internetu jsem nikoho nenašla

Michal byl dlouhou dobu nemocný, ke konci už to s ním bylo hodně špatné. Měla jsem ho v domácím ošetřování, pomáhaly mi s ním obě dcery. Přál si zemřít doma a tak se nakonec i stalo.

Bylo mi dvaapadesát let, když jsem se stala vdovou – příliš brzy na to, aby chtěl člověk ještě zůstat sám. Smutek mi nedovolil nějaký čas navazovat žádné další vztahy. Uplynul rok. Dál jsem váhala.

Rozhodlo to, že na mě naléhaly i dcery, abych nezůstávala sama a někoho si našla. Moc jsem to se seznamováním neuměla. Michal byl vlastně kdysi mojí první láskou, když mi bylo pouhých osmnáct let a já se do něho zamilovala jako do rozvedeného muže.

Na radu starší dcery jsem začala hledat na internetových seznamkách. Setkala jsem se tam ale většinou buď s nezájmem, nebo s muži, kteří nehledali vážný vztah. Dvakrát jsem si domluvila schůzku. Na tu první se zájemce nedostavil. Druhá dopadla špatně.

Ukázalo se, že ten rozvedený pán je nezábavný, arogantní a holduje alkoholu. Tyto neúspěchy mě zklamaly a raději jsem se seznamováním přes internet přestala. Doufala jsem, že pokud mám někoho potkat, stane se tak ve skutečnosti a ne prostřednictvím počítače.

Nejprve přišly rozpaky

Žít v bytě bez manžela znamenalo mimo jiné i čelit sama různým nepříjemnostem, jako jsou třeba nečekané opravy. Když mi jednoho dne naprosto odešla elektřina, zmocnila se mě panika. Byl už pozdní podzim, doma byla tma a já ani nevěděla, kde je baterka.

Zavolala jsem mladší dceři, protože její manžel byl řemeslníkem. Bohužel se nacházel na pracovní cestě. Dcera mi ale dala telefonní číslo na dobrého elektrikáře. Ve tmě jsem toto číslo vymačkala na mobilním telefonu. Ozval se sympatický mužský hlas.

Pomoc mi byla slíbena do hodiny – a své slovo pan Vilém dodržel. Na zaklepání jsem otevřela a na osvětlené chodbě stál urostlý muž asi mého věku. Choval se trochu rozjařeně a poplácal mě po rameni se slovy, že za chvíli se znovu bude svítit.

Trochu mě to zarazilo a dokonce jsem se bála, jestli si do bytu nepouštím někoho nebezpečného. Věřila jsem ale dál doporučení své dcery. Vilém nezklamal, brzy našel závadu a do půl hodiny zase všechno fungovalo.

Uvařila jsem mu kávu, což přijal a přitom toho o sobě spoustu navykládal. Dozvěděla jsem se, že je rozvedený a má dospělého syna. Líbilo se mi, že svoji bývalou ženu nepomlouval. Nechal mi pak svoji vizitku pro případ, že bych znovu potřebovala něco opravit.

Zanedlouho přišel znovu

Musela jsem si přiznat, že přes počáteční rozpaky z jeho chování se mi Vilém líbil. V žádném případě bych si mu to ale netroufla říct do očí. Co má ale osud spojit, k tomu si cestičku vždycky najde. Týden před Vánoci se mi rozbil elektrický sporák.

Když jsem to zjistila, téměř okamžitě jsem volala Vilémovi. A on se opět objevil do půl hodiny. Tentokrát oprava skončila nejen zprovozněním sporáku, ale i pozváním na výlet z Vilémovy strany, které jsem ráda přijala.

Den před Štědrým večerem jsme tak vyrazili místo nějakých nákupů společně do přírody. A u vánočního stromečku jsme pak u malého čtyřiadvacátého prosince seděli spolu.

Dárky jsme si žádné koupit nestačili, ani bych vlastně pořádně nevěděla, co by se Vilémovi líbilo. Těmi nejlepšími vánočními dárky jsme si ale pro sebe byli my dva navzájem!

Věra N. (54), Cheb