Uprostřed lesa jsem potkala bytost z jiného světa.

Při pobytu na chatě jsem chodila na dlouhé procházky lesem. Manžel se mnou šel jen občas, jinak spíš trávil čas rybařením u nedaleké řeky. V den, o kterém chci vyprávět, jsem do lesa vyrazila sama.

Byla jsem z toho zoufalá

Jako spousta jiných lidí, i já mívám všechny důležité věci v jedné peněžence. Mám na mysli peníze, doklady, platební karty, klíče. Když se pak taková peněženka ztratí, je to problém, protože se musí řešit spousta věcí najednou.

Mně se to ale nikdy nestalo – tedy až do onoho jarního dne. Po hodinové procházce jsem náhle na kraji lesa zjistila, že u sebe peněženku nemám. Zmocnila se mě panika.

Zoufale jsem přemýšlela, jestli jsem ji přece jen nenechala v chatě, ale byla jsem si takřka stoprocentně jistá, že ne. Pamatovala jsem si, jak jsem si peněženku dávala do postranní kapsy u jarní bundy. Propadala jsem zoufalství.

Jedinou mojí šancí bylo vrátit se zpátky po trase, kudy jsem šla a věřit, že tam někde na zemi peněženku najdu – pokud ji tedy neobjeví nějaký člověk přede mnou. S hrůzou jsem si však uvědomila, že si nepamatuji, kudy přesně jsem šla.

Vše se odehrálo mlčky

Postávala jsem na kraji lesa a připadala si bezmocná. Náhle se stalo něco, co si dodnes neumím vysvětlit. Přede mnou se zjevila křehce působící mladá dívka s jakoby průhledným tělem. Vypadala přesně jako víly z pohádek.

Nemluvila, ale ukazovala, ať ji následuji. Šla jsem poslušně za ní asi deset minut. Pak jsem spatřila stranou od vyšlapané cesty svoji peněženku. V tu chvíli víla zmizela. Cítila jsem neuvěřitelné štěstí. Až po cestě domů jsem si uvědomovala, že mi to nikdo neuvěří.

Já však od té doby vím, že existují nějaké vyšší dobré síly nebo strážní andělé! Vyprávěla jsem to vlastně jen své dobré kamarádce a teď to píšu i vám do Vašeho časopisu, protože vím, že se podobnými příběhy zabýváte.

Petra Č. (55), Brno