Byla jsem zamilovaná do kluka, který bydlel u hřbitova.

Jmenoval se Petr. Nevšímal si mě. Vypadalo to naprosto beznadějně… Je to už dávno. Tehdy se v naší vesnici ještě slavily staročeské máje, dnes už to děti znají jen z vyprávění. Byl to krásný zvyk, jako holčička i jako dívka jsem se na máje těšila celý rok.

V dětství jsem je vnímala jako krásnou a zábavnou podívanou. Vpředvečer Prvního máje se vypravili svobodní mládenci do lesa, aby porazili co největší smrk. Kůru osekali, hořejšek nechali zelený, ozdobili ho pentličkami a věncem – ten pletly svobodné dívky.

Máj pak vztyčili na návsi a celou noc ji hlídali, protože si na ni brousili zuby mládenci z okolních vesnic.

Kdyby se domácí opili přes míru – opili se pochopitelně vždy, ale nesměli to přehnat – a tvrdě usnuli, přespolní by smrk podřízli a ukradli ozdobený vršek s věnečkem.

To by ovšem byla pro vesnici ostuda a potupa. Hlavní bylo máj uhlídat a vztyčit menší májky neboli ozdobené břízky před obydlím svobodných dívek. Břízku umísťoval vždy nápadník té či oné dívky.

Někdy se vysypávaly i takzvané chodníčky lásky, pěšinky vedoucí od domu dívky k domu jejího chlapce.

Sypaly se vápnem, pilinami, pískem, otrubami. V první květnovou neděli to pak vypuklo. Chlapci obcházeli vesnici a zastavili se u každého domu, který zdobila malá májka vylepšená fáborky – znamení, že tu bydlí dívka.

Průvod se zastavil před domkem, chlapec šel dovnitř pro dívku, přítomná kapela oběma zahrála sólo. Ti dva tančili, ostatní kolem nich udělali kruh. Pán domu všem naléval kořalku, z čehož vyplývá, že když průvod obešel celou vesnici, dost se motal.

Mládež vykřikovala: „Čí jsou máje? Naše! Komu je dáme? Nikomu!“ Nakonec se tančilo na návsi pod májí a večer v hospodě. Říkalo se tomu májová veselice.

Aby bylo z čeho zaplatit muzikanty, dívky chodily od stavení ke stavení s dřevěným talířkem a vybíraly peníze.

Jako holčička jsem se účastnila průvodu, všechno pozorovala, moc se mi to líbilo. Horší bylo, když už jsem dospěla do věku, kdy se slušelo, aby mi někdo postavil před dům ozdobenou břízku.

Byla jsem z toho roztřesená – myslím z toho začarovaného kruhu, ve kterém jsem se ocitla.

Bylo mi osmnáct let a byla jsem zamilovaná do kluka, který bydlel u hřbitova. Jmenoval se Petr. Byl o dva roky starší. Takový vlk samotář. Maminka mu umřela, tatínek pil. Petr púsobil dost zasmušile. S nikým nechodil, i když po něm dívky dost pokukovaly.

Já ne. Dělala jsem, jako že nic. Přitom jsem myslela jen na něho. A aby bylo všechno ještě komplikovanější, ucházel se o mě můj vrstevník Láďa, spolužák ze „základky“.

Když se blížily máje, v duchu jsem si říkala, že buďto se ráno vzbudím a neuvidím před našimi okny májku žádnou, což bude pekelná hanba, anebo tam bude, ale od Ládi, což bude pekelná otrava.

Jedna varianta horší než druhá. Byla jsem v té době smutná kvůli té své tajné lásce, ale nikomu jsem o ní neřekla, ani nejlepší kamarádce. Tím víc jsem se trápila. Petr si mě nevšímal.

Možná jsme si spolu hráli kdysi dávno, ale od té doby, co mu umřela maminka, se změnil a skoro s nikým se nebavil.

Noc, kdy kluci vztyčili máj, byla divoká. Pro mě asi nejvíc. Hodně se pilo, já jsem jen ucucávala. Nebyla jsem na alkohol vůbec zvyklá a bála jsem se, co by to se mnou udělalo, ale mládenci se kořalky nebáli.

Když už přišla tma a všichni jsme pod oholeným smrkem málem už podřimovali, došlo ke rvačce. Podle očekávání na náves pronikli chlapi ze sousední vesnice ve snaze potupit naši máj. Pranice to byla více než drsná.

Naši chlapci „cizáky“ nakonec zahnali, ale byli zle pošramocení. Petrovi dokonce tekla krev. Ovázala jsem mu rameno svým šátkem, nepoděkoval sice, ale nebránil se. Byl to náš první kontakt asi tak po deseti letech, byla jsem z toho úplně vedle.

Kdyby se to stalo v románu pro paní a dívky, vykoukl by zpod mraků měsíc a z okna hospody by bylo slyšet housle.

Jenomže tohle byla skutečnost, a tak bylo slyšet zlostné dupání a nadávky, na návsi se přesně v tuhle pro mě posvátnou chvíli objevil můj táta a řval: „Copak nevíš, kolik je hodin? Koukej mazat domů!“ A zase jsem měla z ostudy kabát.

Druhý den bylo nádherně. Probudilo mě ptačí cvrlikání, do oken nahlíželo slunce, v zahradě kvetly šeříky, jabloně a třešně. Do plotu u vrat byla zapletená májka ozdobená barevnými mašličkami.

Nejdřív jsem pocítila radost, že se mi aspoň nebude celá ves posmívat, že jsem zůstala na ocet.

Ale protože mi bylo jasné, že stromeček sem přinesl zrzavý Ládík, o půl hlavy menší než já, zase jsem se zakabonila.

Když o několik dní později vypukla májová veselice a charakteristický průvod putoval od stavení ke stavení a od májky k májce, dala jsem si, se svolením přísného otce, na kuráž jednu kořaličku, abych náročný den psychicky zvládla.

Stáli jsme s tátou před domem, přátelsky se usmívali, slavnostně oblečený Láďa mě požádal o tanec, kapela nám k tomu hrála jako o život a rozjařená mládež kříčela: „Čí jsou máje?

Naše!“ Moje tedy určitě ne – odvětila jsem v duchu, když jsem se unaveně ploužila vesnicí po boku Ládi a myslela na Petra, svou tajnou a nešťastnou lásku.

Nikde jsem ho neviděla. Ani večer jsem se příliš nerozveselila. Ládík byl ze šetřivé rodiny, a tak pro nás neobjednal lahev vína, ačkoli to bývalo zvykem. Tanečník vždy objednal tanečnici víno. Jenomže Láďa měl své, úsporné metody.

Propašoval do krčmy jeřabinový likér, který vyráběla jeho babička. Pili jsme ho z lahve, nechutnal mi. Večer mi zhořkl. Muzikanti hráli falešně, likér chutnal příšerně, Ládík vypadal legračně.

Když si kapela dala přestávku a konečně jsme se slyšeli, vyprávěl mi o tom, jak jeho babička ihned, jakmile přijde z nákupu, účet po prodavačce pečlivě zkontroluje.

A už několikrát zjistila, že se prodávající přepočítala, přirozeně ve svůj prospěch. Jednou ji ošidila o osmdesát haléřů a dvakrát dokonce o korunu. Jestli to tak půjde dál – informoval mě Ládík – půjde si babička stěžovat na národní výbor.

Jistě pochopíte, že mi bylo do breku. A určitě ne kvůli tomu, že Ládíkova šetrná babička přichází o peníze. Ostatně ta suma nebyla nijak závratná.

Když mi Ládík, kupodivu přiopilý slaboučkým jeřabinovým likérem, nekompromisně oznámil, že půjdeme tancovat na polku Čtyři páry bílých koní a ty nikdo nedohoní, vymluvila jsem se, že musím na toaletu.

Místo toho jsem spěšně opustila hostinec. Byla nádherná noc. Loudala jsem se domů ztichlou vesnicí. Zářila jen okna hospody, ve většině domů už zhasli. Svítily hvězdy a lampy. Noc voněla jarem a májem, byla romantická.

Vhrkly mi slzy do očí. V takovou noc by mi někdo měl šeptat sladké nesmysly, místo toho se tady vleču sama domů a fňukám, nešťastná jako šafářův dvoreček. Cítila jsem se hrozně. Pekelně! Osmnáctiletá, a přitom tak osamělá.

Zdálky jsem viděla májku, smutně stojící před naším domem, a zakabonila jsem se ještě víc. Jediný můj ctitel je šetrný Ládík. To ovšem není důvod k radosti. Vytřeštila jsem oči! Vedle Ládíkovy májky stála ještě jedna.

Když jsem odcházela na tancovačku, docela určitě tam nebyla. Na vratech visela kytice šeříků. Nevrlý opuštěný Petr, který bydlel u hřbitova, se proměnil v docela milého mládence. Má mě rád už pětatřicet let.

Vděčím za to staročeským májům. Martina S. (53), Přerov.