Horská bouda, ve které jsme se ubytovali, byla chatrná.

Zatékalo tam a žili tam divní brouci. No hrůza! Dodnes nechápu, jak je možné, že žiji na horách. Už třicet let. Kdybyste věděli, jak já hory nenáviděla! Byla jsem rozená Pražanka a byla jsem na to hrdá.

Na hory jsme nejezdili, bylo to z několika důvodů vyloučeno. Narodila jsem se postarším rodičům.

V době, kdy ostatní spolužáci zdolávali s rodiči horské vrcholy, oslavila moje máma devětapadesáté narozeniny, tátovi bylo o deset let víc, hrozně špatně viděl a vyučoval na univerzitě.

O sportu tvrdil, že škodí zdraví víc než alkohol a drogy. Byla jsem o tom také skálopevně přesvědčena. Bohužel se mi nepodařilo vyhnout se povinnému lyžařskému výcviku v sedmé třídě základní školy, a doteď jsem ráda, že jsem to přežila.

Přísahala jsem si, že už mě na hory nikdo nikdy nedostane. Ale člověk míní, láska mění. Každý hledáme nějakou spřízněnou duši, i když navenek děláme, jako že ne, jako že jsme frajeři a nikoho nepotřebujeme.

Můžeme sobě i okolí namlouvat, že nejlepší je žít sám, jen s televizí, kocourem a lahví vína, jenomže není to pravda. Ve dvaceti jsem se k smrti zamilovala do spolužáka, který k smrti miloval lyžování a hory.

A tak jsem se ke svému úžasu zčistajasna ocitla v jakési laciné, polorozpadlé horské boudě. Hrůza. V našem podkrovním pokoji nějak nedoléhalo okno, takže se místností nemilosrdně hnal severák.

V rozvrzané skříni žili myši a také nějací brouci, nepátrala jsem po jejich odborném názvu, ale byli velicí a měli dlouhá tykadla.

V duchu jsem si říkala, co asi udělá to otřesné prostředí s naší láskou, a to jsme ještě ani nebyli na sjezdovce. Upozornila jsem Ondřeje, že lyžovat neumím ani za mák, ale smál se, že to přece není problém, naučit se lze v každém věku.

Jen jsem pokrčila rameny, dobře jsem věděla, že tohle problém bude, a obrovský. Nemýlila jsem se. Ráno na svahu jsem pochopila, že legrace skončila.

Nejvíc mě vyvedlo z míry, když se Ondřej bezděky ohlédl za krásnou blondýnou, která si svištěla z kopce dolů úplně profesionálně.

Nejradši bych po ní hodila hůlku. Stejně jsem jí nepotřebovala, celý den jsem se bezmocně válela v závějích a večer jsem byla tak zbědovaná, že se mi nechtělo ani do hospody.

Během dne jsem se pohádala asi dvacetkrát s Ondřejem a desetkrát s vlekařem, který mě neustále slovně napadal, odpoledne už i vulgárně.

Bylo to všechno ještě horší, než jsem čekala, a to jsem přitom nic dobrého nečekala. Kromě grogu byla na celých těch zatracených horách přijatelná ještě jedna věc: že se totiž do hospody jezdilo na saních.

Od boudy se svažovala příkrá úzká cesta, končící přesně u dveří hostince, bohužel také otřesného. Prostředí jen prohloubilo moji špatnou náladu.

Zakouřený lokál se žárovkami místo svítidel, zažloutlými záclonami, které v životě neviděly pračku, a řvoucí černobílou televizí mě silně deprimoval.

U výčepu štěkala německá doga, aniž ji kdokoli okřikl. Ke všemu tu seděl vlekař, poznal mě a chtěl si se mnou připít na moje lyžařské umění, což jsem zavrhla. Řekla jsem mu, že nebudu pít s někým, kdo se neumí chovat.

Ondřej celý zrudl, přitom věděl, jak sprostě mi ten chlap nadával, a omluvil se za mě. Dokonce mu objednal panáka. Mě pak obvinil z toho, že nemám smysl pro humor. Vzteky jsem div nevyletěla z kůže. Zároveň jsem cítila i hluboký smutek.

Cosi mi našeptávalo, že tenhle příšerný večer je jeden z našich posledních. Že se rozejdeme, i když si to zoufale nepřeju. Ale že bude rozchod tak dramatický, to mě nenapadlo. Asi jsem neměla tolik pít.

Ale když ty grogy tak krásně hřály… A já dobře věděla, jaká strašná zima na nás čeká v našem podkrovním pokojíku, kterým se bezstarostně proháněla vichřice.

Po čtvrtém grogu jsem začala mluvit o tom, co si o lyžování, lyžařích a sportování všeobecně doopravdy myslím.

Věděla jsem, že našemu vztahu tence zvoní umíráček, a bylo mi už všechno jedno. Také jsem špatně artikulovala a měla pocit, že mi těžkne jazyk.

Ondřej svůj milovaný sport bránil, a protože německá doga stále štěkala a nebylo dobře slyšet, zvyšovala jsem logicky hlas.

Ondřej se rozčilil a zasyčel, že jsem dvakrát větší hysterka než jeho babička, která je s tím na pozorování v blázinci. To byl poslední hřebíček do rakve. Vymrštila jsem se a s prásknutím dveřmi opustila putyku.

Co se strhlo pak, lze jen těžko popsat. Byla bílá tma. Mlha, do které hustě sněžilo. Věděla jsem, že se nemůžu vrátit, to by bylo nedůstojné. Statečně jsem postupovala dopředu, jenomže nežádoucím směrem. Tma, ledový vichr, jehličky sněhu bodající do očí.

Neviděla jsem na krok. Brečela jsem a volala, veškeré zvuky pohltil nemilosrdný severák. Chtělo se mi spát. Zavřít oči, nechat myšlenky odplout do země nikoho, pomalu a blaženě ztrácet vědomí. Spát.

Kolem uší mi fičelo samo peklo a oči se mi zavíraly, nohy se bořily do sněhu hloub a hlouběji.

Usnout se mi jevilo jako to nejlepší řešení. Pak po mně přejel kužel světla, kdosi mnou cloumal a něco volal. Musel být slušně vychovaný, protože se představil, jako bychom se potkali na kolonádě v Karlových Varech.

Díky tomu neodbytnému hlasu jsem vstala a vlekla se dál, tentokrát už správným směrem, statečný zachránce mi pomáhal, všelijak mě podpíral.

Asi ho poslal sám Krakonoš, který se nechtěl koukat na to, jak mu v milovaném revíru zmrzne jako preclík silně opilá modrooká blondýna.

Teď mě ten Krakonošův člověk napůl nesl nahoru do naší chaty. Jak jsem druhý den zjistila, zpívala jsem mu hymnu a blábolila jsem, že je to na počest jeho chrabrého činu. Statečný zachránce bydlel v téže horské boudě.

U oběda jsem mu šla poděkovat. S Ondřejem jsem nemluvila, sice jsme jedli u stejného stolu, ale zachovávali mlčení. Nevěděla jsem přesně, co říci. Děkuji vám za záchranu života? Znělo to jak z červené knihovny.

Něco jsem vykoktala, on byl skromný a řekl: „Kdybych vás nezachránil já, zachránil by vás někdo jiný. A teď by mě zachránilo, kdybyste přijala moje pozvání na skleničku.“ S tím jsem ráda souhlasila.

Přiťukli jsme si a já významně pohlédla k Ondřejovu stolu. Vypadal jako opařený. Po obědě odjel do Prahy, když balil, řval na mě, že ještě v životě neviděl, aby si někdo tak rychle našel za partnera náhradu.

Prošpikoval to spoustou neslušných výrazů. Zbytek horského pobytu jsem strávila po boku svého pohledného zachránce, který se jmenoval Jan. Byl to také vášnivý horal, ale naštěstí se nebral tak vážně jako Ondřej.

Nenutil mě lyžovat, řekl, ať na něj klidně čekám v hospodě, když mě sjíždění svahů nebaví. Strávila jsem tudíž báječný zbytek týdne, kdy jsem se probouzela kolem jedenácté, po obědě jela na saních do hospody a čekala na hezkého horala.

Vyprávěl mi příběhy ze svahu, zatímco já jej zásobovala historkami o tom, co se nového odehrálo v hospodě. Poslední den pobytu jsme společně došli k závěru, že se k sobě báječně hodíme, ačkoli naše záliby nejsou tak docela totožné.

Časem jsem se dokonce naučila lyžovat, i když to Jan nevyžadoval. Možná právě proto. Irena J. (54), okolí Liberce.