Dnes už vím, že člověk má riskovat odmítnutí, než aby se pak zbytečně trápil úvahami nad tím, co mohlo být.

Po rozvodu jsem byla hodně zranitelná a dlouho jsem se mužům vyhýbala. Neměla jsem žádné sebevědomí; asi jako každá žena, kterou vymění životní partner za mnohem mladší přítelkyni.

Vídala jsem ho každé ráno

Až po roce a půl, když jsem si uvědomila, že se mi blíží padesátka, jsem se začala znovu rozhlížet kolem sebe. Sama jsem být ve stáří rozhodně nechtěla. S tím rozhlížením to platilo doslova.

Denně jsem jezdila tramvají do práce z jednoho konce města na druhý a zase zpátky. Pokaždé jsem si ráno říkala, že právě dnes někoho potkám. Vyhlížela jsem sympatickou tvář muže v mém věku, s příjemným pohledem.

Tím, jak jsem cestovala pravidelně stejnou linkou, postřehla jsem, že se některé obličeje opakují. A jeden z nich mi zanedlouho utkvěl v paměti. Ten muž se mi líbil. Ráno pravidelně sedával na některém z předních sedadel. Četl si a málokdy zvedl hlavu.

Naše oči se setkaly během měsíce snad třikrát. On v těch mých musel jasně vidět, že mě zajímá. A já jsem měla pocit, že ty jeho oči se na mě usmály.

V panice jsem vystoupila

Později, po dalších dvou týdnech, se na mě konečně usmál přímo. Celá jsem zčervenala jako zamilovaná studentka a nevěděla jsem, co mám dělat. Připadala jsem si trapně tak moc, že jsem raději vystoupila a počkala na další tramvaj.

A druhý den jsem neměla odvahu nastoupit do „svého“ spoje. Znovu jsme se viděli až další den ráno. Pokračovalo to několik dalších týdnů. Nikdy jsem nenašla odvahu ho oslovit. On to také neudělal. Pak jednoho dne přestal jezdit. Nevím, co se s ním stalo.

Změnil práci? Odstěhoval se? Nebo měl nějaké vážné zdravotní problémy? A byl vůbec volný? Marně jsem ho vyhlížela. Dělám to vlastně až dodnes, i když je to už rok. Jsem dál sama a čekám na nějaký zázrak. Jeden jsem možná svojí nesmělostí prováhala.

Ludmila S. (49), Brno