Občas nám život pořádně zkomplikují jiní lidé. Někdy jim v tom ale bohužel sami pomůžeme.

Může člověk ztratit důvěru ke svému partnerovi po téměř čtvrt století? Neměl by. Já jsem se ale bohužel na vlastním příkladu přesvědčila, že to možné je.

Asi jsem se neměla ptát

Můj život s Radkem byl asi takový, jako ve většině jiných manželství. Sem tam nějaká ta hádka kvůli hlouposti, spousta všedních dnů a pár opravdu prosluněných.

Nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych si hledala nějakou „bokovku“ a ani manžela jsem z ničeho takového nepodezřívala.

Bydleli jsme v řadovém domku v jedné vesnici a vychovali syna a dceru. Jednoho dne mě zastavila sousedka a tvářila se zneklidněně. Sdělila mi, že nedávno, když jsem byla s dětmi na víkend u svých rodičů, si Radek přivedl domů nějakou ženu. Nejprve jsem jí to nevěřila.

Pak jsem se ale Radka zeptala přímo. Urazil se a obvinil mě, že jsem náchylná věřit nějakým drbům. Vyhledala jsem sousedku znovu a zeptala se jí, jestli má o svém tvrzení nějaký důkaz. Ten neměla, ale na moje slova, že Radek vše popírá, reagovala posměšně.

Spolu, ale bez lásky

Můj vztah s manželem, a stejně tak i se sousedkou, byl nyní docela napjatý. Radek chtěl, abych se mu omluvila. Já jsem s tím dlouho váhala – tak dlouho, až napětí mezi námi narostlo natolik, že si toho všimly i děti.

Ani já, ani manžel jsme jim samozřejmě nic o tom sousedčině tvrzení neřekli. Neurčitě jsme prohlásili, že máme nějaký problém, který si musíme vyřešit sami. Vrátit zpátky jsem to nemohla. Doufala jsem, že to nějak samo vyšumí. Nestalo se tak.

Nedošlo k žádnému zásadnímu obratu a tahle situace vlastně trvá dodnes, i když od té nešťastné pomluvy uplynulo deset let. Od té doby ale žijeme s Radkem spíš ve formálním manželství, láska se někam vytratila.

O rozvodu ale ani jeden z nás nikdy neuvažoval. Většinou se cítím provinile, ale občas se přistihnu, jak mnou zmítají pochybnosti: co když tenkrát přece jen sousedka mluvila pravdu?

Olga V. (58), Přerov