Štěstí je křehká věc, dlouho si ho vychutnáváme a pak najednou přijdou tvrdé rány!  

To hlavní, co jsem si vždycky přála, bylo mít šťastnou rodinu, kde se lidé mají rádi, rozumí svým problémům a dokážou se podržet. Na ničem jiném mi příliš nezáleželo. Řadu let to vypadalo, že se mi můj sen plní.

Pak ale přišly těžké rány osudu, ze kterých jsem se nevzpamatovala dodnes – a nikdy asi nevzpamatuji.

Měli jsme z nich radost

Vdávala jsem se v jednadvaceti letech. Lukáše jsem poznala už na střední škole v tanečních. Tehdy jsme spolu krátký čas chodili, rozešli se, ale po maturitě jsme se znovu setkali a dali se dohromady.

Brali jsme se hlavně z toho důvodu, že jsem čekala dítě, ale tahle skutečnost jenom urychlila náš plán. Vzali bychom se i tak. Nikdy jsem svého výběru nelitovala, Lukáš byl dobrým partnerem, i když jsme měli oba rozdílné zájmy.

To ale bylo spíš ku prospěchu, dokázali jsme se zabavit sami i bez přítomnosti protějšku. Dítě, které jsem čekala už před svatbou, se narodilo bez problémů. Byla to dcerka a dali jsme jí jméno Martina.

Chtěli jsme mít páreček, ale také druhé těhotenství skončilo narozením dcerky. Tu jsme pojmenovali Eva. Dohodli jsme se, že dvě děti nám stačí a snažili jsme se obě dcery, které od sebe dělily dva roky, dávat vždy to nejlepší.

A ony nám to vracely – nebyly s nimi v podstatě žádné problémy, dobře se učily, dostaly se na prestižní střední školy.

Změna přišla ze dne na den

Zatímco starší Martina byla hodně temperamentní a akční, mladší Eva byla spíš uzavřená. I přes rozdílnost povah spolu obě dcery vycházely dobře, nehádaly se a nežárlily na sebe, jak to někdy u sourozenců bývá.

Náš rodinný život probíhal bez výkyvů, jezdili jsme společně na výlety, na dovolené. Martina ke mně měla důvěru, takže se mi se vším svěřovala, Eva byla spíš tajnůstkářka. Šok přišel, když starší dceři bylo devatenáct let.

Začala být stále častěji nemocná a nemohla se z toho dostat. Poslali jí na odborné vyšetření, Diagnóza byla zdrcující: Martině objevili nádor v hlavě. Byl tak komplikovaně umístěný, že operace by by přinesla vysoké riziko.

Ze dne na den se nám tehdy změnil život. Z dříve bezstarostné a šťastné rodiny jsme se stali zdrcenými lidmi. Nad vodou nás držela jen nutnost dodávat Martině psychickou podporu. Na rozdíl od ní jsme já a manžel věděli, jaké jsou reálné šance.

Byly téměř mizivé a lékaři nás na to připravovali – zatímco my jsme si s Martinou vyprávěli o jejích plánech, až se vyléčí. Chtěla pak jít studovat do ciziny. V té době se uzavřela i mladší dcera. Nemoc sestry jí poznamenala, moc s námi nekomunikovala.

My jsme si toho ale až tak nevšímali, veškerou pozornost jsme upřeli na Martinu.

Přišla nám to říct policie

Konec pak přišel neuvěřitelně rychle. Jednoho dne Martina doma zkolabovala a pak už musela být trvale v nemocnici. Střídali jsme se tam i poté, co už trvale upadla do bezvědomí. Byli jsme tam všichni tři v den, kdy od nás odešla na věčnost.

Pohřeb jsme udělali jen malý, komorní. Dlouho jsem se nemohla ze smrti dcery vzpamatovat. Eva se v té době naprosto uzavřela do sebe. Možná to byla naše chyba, že jsme se s ní nesnažili mluvit.

Jednoho dne byl její pokoj prázdný – nechala nám jen dopis, že odchází a nemáme jí hledat. Nechali jsme po ní pátrat, ale byla už plnoletá. Tragickou zprávu o tom, že Evu našli oběšenou v lese, nám přijela sdělit policie.

Během krátké doby jsme tak přišli o obě naše děti. Od té doby uplynulo už hodně let, ale bolest v srdci je pořád stejná. Ztratila jsem smysl života a nic na světě mi ho nemůže nahradit. Sama sebe se ptám, čím jsem se vůči osudu tak provinila, že mě potrestal.

U Martiny odpověď nenalézám, u Evy cítím přece jenom vinu, že jsem se jí nevěnovala tehdy, když jsem měla.

Alena D. (60), Kolín