Se schopností řídit auto se člověk prostě musí narodit. Mně to asi nebylo dopřáno.   

Do toho, abych si udělala řidičský průkaz, mě kdysi v mládí začala nutit starší sestra. Stalo se tak poté, co sama zkoušky úspěšně zvládla. Já jsem ale měla z řízení aut respekt a ten mi vydržel hodně dlouho.

Odolala jsem i naléhání manžela a později dcery a syna. Poprvé jsem se tak pokusila udělat papíry na auto až v osmačtyřiceti letech.

Krušné začátky i konce

Byl to z mojí strany vlastně splněný slib, který jsem dala dceři. Ta bydlela s přítelem dost daleko od nás a přála si mít jednou babičku, co za ní jezdí autem. Naučit se testy pro mě nebylo takovým problémem.

Bála jsem se jízd a hned při té první se ukázalo, že oprávněně. Bylo mi jasné, že jsem u svého instruktora autoškoly vzbudila obavy. Měl se mnou ale trpělivost.

Začínali jsme na odlehlém místě mimo běžný provoz, ale i tam se mi málem podařilo nabourat do zábradlí. Musela jsem si postupně připlácet další a další hodiny. Úplnou sebedůvěru jsem sice za volantem nezískala, ale ke zkouškám to mělo stačit.

Bohužel jsem propadla nervozitě a během jízdy pak málem srazila chodce na přechodu. Výsledek byl jasný.

Vyjde to na třetí pokus?

Počkala jsem si půl roku a zkusila to u jiné autoškoly. Svět je malý a tak jsem brzy zjistila, že můj nový instruktor zná toho původního – a už od něho dostal varování. Choval se sice jako džentlmen, ale moc dlouho mu to nevydrželo.

Nakonec se mě přátelsky zeptal, jestli to opravdu nechci raději vzdát. Pokračovala jsem dál, a situace se opakovala jako přes kopírák. Ne, vlastně to bylo ještě horší.

Přítomnost zkoušejícího komisaře v autě mě natolik vykolejila, že jsme skončili s autem ve škarpě. Dcera na mě sice dál naléhá, že potřetí už to prý musí vyjít. Já si ale myslím,že dvě varování bohatě stačila – i když, kdo ví?

Občas se mi o řízení auta zdá a nejsou to žádné hrůzostrašné sny. Ve spánku se mi to dokonce líbí. Teď ještě, aby to tak někdy bylo i ve skutečnosti.

Irena J. (49), Praha