Krásné léto, a tehdy bylo vskutku nádherné, jsem nevnímala. Byla jsem na absolutním dně. Chodila jsem jako tělo bez duše. Můj život se rozsypal jak šňůra korálků.

Cítila jsem jen beznaděj. Bylo mi devětatřicet, byla jsem čerstvě rozvedená a platila dluhy za bývalého manžela. Zatímco moji sousedé a kolegové si užívali zaslouženou dovolenou u moří, jezer anebo v horách, já měla dvě zaměstnání.

Říkala jsem si, že ty obrovské dluhy nezaplatím, snad ani kdybych měla ještě o jednu práci víc. Můj muž pil, hrál karty, a kromě toho se snažil obehrát i výherní automaty… Smutný příběh, který smutně skončil.

Děti jsme neměli, možná to tak bylo lepší. Zejména když si představím, že bychom měli syna, a ten „záliby“ po tatínkovi zdědil. Sotva bych dokázala popsat depresi, která se mi usadila v hlavě. Vlastně jsem v to léto měla jedinou radost: procházky za městem.

Večer po práci jsem si dopřávala příjemný oddech v podobě cesty k rybníku za městečkem. Jinou cestu bych si v té době dovolit nemohla, ta k rybníku byla naštěstí zadarmo. U lesklé hladiny pravidelně sedával muž s rybářským prutem.

Nevšímal si mě, já si nevšímala jeho. Jenomže stala se taková věc. Když jsem procházela po stezce těsně kolem něho, zazvonil mi v kabelce telefon. Rybář se na mě otočil a zasyčel: „Ženská! Plašíte mi ryby.

Šla byste si laskavě zatelefonovat někam jinam?“ Starý bručoun – blesklo mi hlavou. Protiva. Rybáři mi vždycky připadali jako svérázní blázni. Beze slova jsem odcházela, jen jsem si ještě řekla:

Celé dny v práci a večer na procházce mi ještě nadává nějaký morous! Pokrčila jsem rameny.

Ostatně s muži jsem měla ty nejhorší zkušenosti. Den nato se ke mně mrzutý rybář obrátil zas. Nebudete tomu věřit, ale omluvil se. Prý byl zbytečně příkrý. Vlastně mě jeho omluva potěšila. Řekla jsem, že chytání ryb jsem nikdy na chuť nepřišla.

Zasmál se a poznamenal, že ženy nebývají dobrými rybářkami, protože potřebují pořád mluvit, a tak se ryby leknou a utečou. Pak mě pozval, abych si přisedla. Nabídl mi židličku, sám usedl na zem. Bylo by neslušné odmítnout.

Pozorovala jsem třpytící se hladinu, vychutnávala si ten klid a docházela k závěru, že rybaření je pěkná záliba – alespoň ve srovnání s konzumací alkoholu a hraním hazardních her. Pak jsem u něho sedávala každý večer.

Byl rozvedený a bezdětný, stejně jako já. Nakonec jsme spolu začali bydlet. Rybaření mu samozřejmě toleruji a někdy chodím s ním. Večery u rybníka jsou nádherné! Alžběta C. (50), Jihlava .