Ženy dokážou být někdy opravdu zákeřné. S kolegyněmi jsme myslely, že k nám Eva lehce zapadne. Jenže jako jediná bez dětí i chlapa to těžce nesla a odnášela jsem to právě já.
Svou práci v kanceláři miluji, ale jak už tomu běžně bývá, v kolektivu plném žen se nevyhnete intrikám, pomlouvání a naschválům. My jsme se třemi kolegyněmi byly naprosto sehrané a byly jsme i dobré kamarádky.
Ovšem jen do chvíle, kdy k nám přeřadili Evu z jiné pobočky. Měla se u nás co nejvíce naučit a následně vše aplikovat u nich na pobočce. Nejdřív se zdálo, že mezi nás Eva zapadne, ale během pár týdnů se ukázalo, že nám naopak zadělá na velké problémy.
Necítila se u nás dobře
Brzy bylo zřejmé, že jako jediná svobodná a bezdětná se mezi námi nebude cítit dobře. To jsme s kolegyněmi vypozorovaly a snažily jsme se řečem o rodině vyhýbat. Ale to přece nešlo pořád.
Jedna kolegyně byla mladší a měla sedmiletého synka, zatímco druhá už měla od svého syna dva vnoučky. Já mám dvě dcery a už se s manželem těšíme, až se staneme v dohledné době prarodiči.
Postupem času na nás ale Eva začala být poměrně ostrá a nepříjemná a nemluvila o ničem jiném než o práci. Naše vstřícnost byla úplně k ničemu, protože byla stále nepříjemná, a to konkrétně nejvíc na mě.
Jednoho dne za mnou dokonce přišel náš nadřízený a řekl, že si chce prohlédnout všechny papíry, které jsem za měsíc vyplnila, protože to vypadá, že se dopouštím nějaké chyby. Není divu, že jsem byla pořádně zděšená.
Začala otevřená válka
Nedalo mi to a zeptala jsem se ho, jak na to přišel. Protože bylo všechno po kontrole v pořádku, odpověděl mi jen: „To nic, vše je v pořádku. Jen Evě se něco nezdálo, tak jsem si to chtěl raději ověřit.“ Už jsem věděla, odkud vítr vane.
Eva si začala vymýšlet blbosti, kterými mě chtěla potopit, ale já dobře věděla, že svou práci dělám svědomitě. I kvůli tomu mezi mnou a Evou vypukla otevřená válka. Naštěstí už jsem měla v práci dobrou pozici, a tak to byla Eva, kdo musel kancelář opustit.
Stejně mi to ale nedalo a chtěla jsem vědět, proč jsem to byla zrovna já, kdo jí nejvíce pil krev. Kolegyně mi pak řekly, že Eva celý život marně toužila po tom mít dceru, zatímco já měla hned dvě. A dokonce si na rozdíl ode mě ani nenašla chlapa.
Jana Z., 57 let, Ústí nad Labem
Tristní příběh, který hovoří o nezbytnosti empatie a porozumění ve skupinách, kde se lidé sdílejí tak velkou část svého života, jako je to v práci. Je alarmující, jak snadno mohou osobní pocity a frustrace způsobit profesionální neboli lidské trable.
Tento článek velmi dobře ilustruje, jak důležité je zachovat profesionální postoje a objektivitu v pracovním prostředí. Není v pořádku, že Eva přeměnila osobní neshody či závist na profesionální konflikt. Podpora a pozitivní pracovní kultura by měly být prioritou.
Teda, takový příběhy jsou mi líto. Ve světě IT, kde pracuju, je taky konkurence, ale někdy lidi zapomínají, že spolupráce a vzájemná podpora dává větší smysl. Zvlášť mezi ženami bych čekala lepší team spirit, ne?
Tohle mi připomíná moje začátky v práci, kdy se najde někdo, kdo prostě nemůže přijmout, že ostatní mají něco, co on ne. Místo aby se člověk snažil najít to své štěstí, tak radši zkouší ostatním škodit. Přišlo mi, že je důležitý mít dobrý vztahy v teamu, a tohle je přesně opak.