Rozhodla se podle sebe a já jsem se s tím nedokázala smířit.

Moje dcera Lenka byla vymodleným dítětem, po dlouhém čekání a velkých útrapách. Nebylo proto divu, že jsme ji s manželem odmalička rozmazlovali. Měla vždy všechno, na co pomyslela a my jsme žili prakticky jen pro ni.

Zvládla maturitu i porod

Dlouho nám Lenka dělala pouze radost, skvěle se učila, neměla žádné problémy. Až před maturitou se všechno nějak pokazilo. Zažili jsme nemilé překvapení, když se na několik dní ztratila z domova. Nechali jsme po ní pátrat i policii, ona se ale potom sama ozvala.

Sdělila nám, že je s mužem, kterého má moc ráda. Jmenuje se Lukáš a je s ním těhotná. Nastalo náročné vyjednávání, protože to byla rána v nejnevhodnější chvíli.

Dcera před maturitou, v afektu a navíc v jiném stavu… Slíbili jsme Lence, že se na ni nebudeme zlobit, pokud se vrátí a dokončí školu.

To se povedlo. Zkoušku dospělosti zvládla. Rodit měla naštěstí až za čtyři měsíce po ní. Teprve po maturitě nám dcera svého přítele představila. Nebyli jsme z něho příliš nadšeni.

Působil jako dost nezralý mladík, rozhodně nepřipravený na rodičovství nebo manželství.

Nemohli jsme nic dělat. Lukáš pocházel z celkem bohaté rodiny. Neměl problém sehnat bydlení pro oba v Praze. Vypadalo to, že nás dcera nepotřebuje. Mrzelo nás to. Lenka pak přivedla na svět krásnou holčičku.

My jsme se drželi stranou, do života ani do domácnosti jsme se jim nepletli. Oni o nás beztak neměli zájem. Postupně to došlo tak daleko, že jsme s dcerou a jejím přítelem nakonec i přerušili styky a nechali je, ať se starají sami o sebe.

Pocit uraženosti přetrvával

O tom, že se mladí vzali, jsme se dozvěděli až dodatečně. Na jednu stranu mi to bylo líto, současně jsem si však říkala, že bychom na tu svatbu s manželem stejně asi nešli. Právě tak jsme pouze vzali na vědomí, že se dceři narodilo druhé dítě, syn.

Potom se Lenka začala ozývat alespoň telefonicky a informovala nás, jak se jí vede a co je nového. Zdálo se, že opravdu nemá žádné problémy a daří se jí dobře. Stále jsme se však cítili dotčeni tím, jak se zachovala.

My jsme pro ni vždycky chtěli to nejlepší, zahrnovali jsme jí odmala láskou a péčí a ona tím vším nakonec opovrhla. Nerada to píšu, ale vlastně jsem na její štěstí žárlila.

To jsme jí přece měli umožnit my… Musím se také přiznat k tomu, že za tím vzájemným odcizením jsem byla více já než můj manžel. Na něm jsem viděla, jak by tu vzniklou bariéru rád odstranil. Neodvažoval se však kvůli mně.

Propadla jsem falešné hrdosti

Každé hezké období mívá svůj konec. Udržovali jsme dál s dcerou telefonický kontakt a při jednom hovoru mi Lenka řekla, že se bude rozvádět. Neuměla jsem si představit, jak vše bude zvládat se dvěma malými dětmi.

Do telefonu jsem jí ale vyčetla, že je to její vina, když si neumí udržet manžela, kterého si sama vybrala. Už když hovor skončil, věděla jsem, že jsem to tentokrát přehnala.

Místo toho, abych Lence nabídla pomoc, kterou bude potřebovat, dala jsem jen najevo svoji zlost. Falešná hrdost mi pak nedovolila, abych zatelefonovala zpět a omluvila se. Dcera situaci nakonec vyřešila tím, že si ještě před rozvodem našla nového partnera.

Dnes si opět voláme, náš vztah je ale už asi navždy poznamenaný mým sobectvím. Manželovi vyčítám jen v duchu, že se mě bál a proto se nesnažil nic změnit. Nejvíc mě bolí, že vnuka a vnučku znám pouze z fotografií a patrně to tak ještě dlouho zůstane.

Anna V. (59), Olomouc