Zázraky se dějí, jen musí mít člověk trpělivost. Kdo si počká, ten se dočká – jenomže lidé dnes nedokáží čekat, chtějí všechno hned. Moje trápení začalo v době, kdy se můj muž zčistajasna změnil.

Nejdřív jsem si namlouvala, že to nic není, později jsem byla nucena si připustit, že se děje cosi neblahého.

Nacházel se v kritickém věku pětapadesáti let a najednou začal dbát na to, jak je oblečený a jaký má účes. Ještě nedávno mu to bylo srdečně jedno. Zajímal se o parfémy pro muže!

Listoval módními časopisy, které se válely v obývacím pokoji, a on si jich jakživ předtím nevšiml.

Koupil si rotoped a činky. Když přišel domů s obarvenými vlasy, plna starostí jsem se ho zeptala, zdali mi nechce něco říct. Vztekle odvětil, že na tom, že chce i ve svém věku dobře vypadat, není nic špatného.

Uspořádal mi přednášku na téma, že znepokojovat bych se měla až ve chvíli, kdy by chodil rozedraný, zanedbaný, neoholený a špinavý. Takhle že je všechno v pořádku. I dospělý syn se pozastavil nad tím, co že táta vyvádí.

Syn už doma nebydlel, přišel se jen občas na nás podívat, jak žertem říkával, na kontrolu. Kontroly nedopadaly uspokojivě, bylo zřejmé, že manžel dělá starosti nejen mně, ale i synovi. Přiblížil se čas, kdy nám pán domu nalil čistého vína.

Sám s tím přišel, nevyvinula jsem žádný nátlak – ale ta druhá, ta zřejmě ano. Donutila ho, aby se doma přiznal, sbalil si kufry a odstěhoval se k ní. Nejlepší na tom byl fakt, že bydlela o dvě patra níž.

Byla z našeho domu. Ten můj lenoch si našel milenku co nejblíže, aby měl návštěvy i případný přesun co nejjednodušší. Připadalo mi nedůstojné, že si vybral takovou, řekněme, slepici.

Kdyby to aspoň byla ta intelektuálka z pátého patra, tak prosím, to byla vystudovaná knihovnice, jemná, jakživa neřekla nespisovné slovo.

Jeho volba však svědčila o výjimečně špatném vkusu. Hlas jako struhadlo, smích jako sněhová vánice, obrovská hruď, způsob oblékání pro okolí téměř nesnesitelný.

Donedávna jsem se tím bavila, byla schopna si uvázat švestkově modrý šátek, obléknout šedé sako, kanárkově žlutou sukni, oranžové leginy a obout temně rudé kozačky, sahající vysoko nad kolena.

Člověk měl chuť vykřiknout, když ji míjel. Ale to víte. Bylo jí třicet. Člověk by měl držet emoce na uzdě, nedělat scény, zachovat si důstojnost. Žena by se měla za všech okolností chovat jako dáma.

Zkuste to ve chvíli, kdy vám manžel, s nímž jste od osmnácti let sdílela dobré i zlé a porodila mu dítě, oznámí, že odchází k tlusté Bertě, se kterou bude odteď žít.

Nejmenovala se Berta, to já si ji tak pojmenovala, ale obézní byla, na to vemte jed. Manžel mě opravil, že jeho nová vyvolená má jen lehlou nadváhu a že jemu se to líbí.

Na ta slova jsem začala řvát a házet na něho jeden talíř za druhým, a tak za chvíli zvonila sousedka, co se prý u nás děje a zda může nějak pomoci.

Otevřenými dveřmi proklouzl manžel s kufrem a běžel ze schodů. Sousedka za ním dlouze a bez velkého překvapení hleděla, pak tiše podotkla: „Tak už i u vás? U nás to bylo na jaře.“ Potkávat ty dva bylo psychicky náročné.

Když jsem se smířila s myšlenkou, že mě navždy opustil životní druh, kterého jsem měla ráda, a naše manželství bude nejspíš rozvedeno, deprese mě sevřela do kleští. S takovou silou, že jsem to doposud neznala.

Nechtělo se mi zůstat sama. A neměla jsem zájem pracně hledat nápadníky, když jsem měla v jedné věci jasno: stále miluji svého manžela. Děsila jsem se chvíle, kdy začne hovořit o rozvodu.

Zvedal se mi žaludek při představě, že potkám svého muže s tou ženskou bujných tvarů.

A vzhledem k tomu, že spolu svorně bydleli o dvě patra níže, pravděpodobnost setkání nebyla právě malá. Jak mohl – říkala jsem si. Jak mohl s tak lehkým srdcem zapomenout na všechno, co jsme spolu prožili?

A ještě mě dostat do tak nepříjemné situace – lidé v domě mě dobře znali a dobře věděli, že mi můj muž utekl, a kam.

Někteří o tom žertovali, jiní si šeptali, když mě viděli. Další považovali za povinnost vyjádřit mi upřímnou soustrast, jako bychom byli na pohřbu. Nejhorší bylo, že jsem ho měla stále ráda. V mládí jsem netušila, že láska může vydržet takových let.

Neuměla jsem si to představit. Kamarádka pracuje jako psycholožka, a tak mi pomáhala, jak uměla. Vysvětlila mi, že to bude bolet a že to bude trvat ještě dlouho. Nejlepší prý bude, když se se svými pocity prostě smířím, naučím se s nimi žít.

Ale jak – když jsem se cítila, jako by mi vyrvali srdce z těla? Kromě toho mě ničila ta naděje. Protože o rozvodu stále nebyla řeč – a to mě drželo and vodou. A pak se stalo to, čeho jsem se bála nejvíc.

Potkala jsem je. V tu chvíli jsem si přála alespoň dobře vypadat, což se mi nepodařilo. Foukal ledový zimní vítr, pršelo se sněhem, bylo zataženo. Byla jsem zmoklá, rozcuchaná, a ten kabát, který jsem si oblékla, jsem měla vyřadit už před několika lety.

Chtěla jsem projít se sklopenou hlavou anebo se dívat jinam, ale na vteřinu jsem zvedla oči a podívala se do jeho. Vypadaly namouduši smutně. Načež se ozval krákoravý smích jeho společnice, a tak jsem téměř běžela do bezpečí bytu.

Rozplakala jsem se až doma. V duchu jsem se divila, proč se chovám jako dívenka v pubertě. Přitom jsem měla za sebou více než třicet let trvající manželství. Jenomže láska nevyprchala. Z mé strany ne.

A protože náš činžák postrádá výtah, musela jsem každý den projít kolem jejich hnízdečka, často několikrát.

Pokaždé jsem tajila dech a našlapovala na špičky jako zloděj, který se bojí prozrazení. A zase už jsem si připadala, jako by mi bylo šestnáct. Připomnělo mi to situaci, kdy jsem chodívala k domu jednoho mladíka, který se mi kdysi líbíval.

Plížila jsem se přesně takhle… Pak moje úvahy přerušila hádka, dost divoká. Bylo ji slyšet až bůhvíkam, ke mně tedy určitě. Ona ječela jako šílená, slova se nejdřív nedala rozeznat, za okamžik jsem zaznamenala, že se jedná o hádku kvůli penězům.

Slečna se asi domnívala, že když svede staršího pána, bude se koupat v tisícikorunách. Jenže můj muž nebyl žádný pohádkový boháč, žili jsme od výplaty k výplatě, s tím nepočítala a logicky se jí to nelíbilo.

Vtom se tiše otevřely dveře bytu naproti. Zastyděla jsem se, že jsem se pozastavila před hnízdečkem, kde žije můj muž s milenkou. Vdova z bytu odnaproti ale vypadala chápavě, byla to laskavá stará paní.

Šeptala: „Takhle je to tam každý den. Pořád po něm něco chce a křičí. Včera se hádali kvůli zájezdu k moři, předevčírem si přála nějaké drahé hrnce nebo co.“ Sklíčeně jsem poděkovala za informaci a vlekla se dolů k domovním dveřím.

Můj muž mě opustil kvůli hádavé dračici. Ani jsem si v duchu neříkala: To máš za to, to ti patří! Bylo mi prostě jenom smutno. Pozdě odpoledne, když jsem pospíchala z práce, našla jsem svého muže v našem obývacím pokoji.

Vypadal nesmírně provinile. Chtěl něco říct, ale zavrtěla jsem hlavou a řekla jsem: „Nebudu ti nic vyčítat, slibuju.“ Vypadal, že je vytrestaný ažaž. Zato já jsem cítila tichou radost. Nejsem sama. Můj muž je zase se mnou.

Jiřina D. (52), Vranov nad Dyjí.