Počítat každou korunu, to nikomu nepřeju. Vysypat klukovi pokladničku, abych měla na časopis… Nic veselého. Ale mohla jsem se z toho dostat. Namouduši. Bydlím v malém městě, k bytu jsem se dostala prakticky zázrakem, s manželem jsme vychovali dvě děti.

Můj muž je hodný, laskavý, jen má potíže s tím, udržet si práci. Vždy po určité době je nějaký čas nezaměstnaný, a tak s penězi válčíme, jak se dá. Kdysi, když byly děti ještě malé, jsem pracovala na studijním oddělení jedné ze zdejších vysokých škol.

Tehdy jsem vypadala, řekněme, atraktivně. Existuje i obraz, vypodobnil mě malíř z našeho kraje, můj kamarád z dětství. Olej na plátně mluví jasnou řečí. Byla jsem kočka, ale už je to bohužel nějaký pátek.

V době, o které chci vyprávět, se do mě zamiloval vysokoškolský učitel. Pohádkově bohatý, po listopadu 1989 dostal zpátky lesy, pole, louky a domy. Byla to partie snů. Hezký, bohatý, vzdělaný chlapík.

A dvořil se mně! Netušil, že mám manžela a děti, vypadala jsem na svůj věk mladě. Když mě pozval do kavárny, ihned jsem přiznala barvu, myslela jsem, že se zvedne od rakvičky se šlehačkou a uteče. Nejhorší bylo, že to neudělal.

Tvrdil, že zažívá osudové vzplanutí, životní lásku, a mohla bych přísahat, že to myslel vážně. Připadala jsem si jako na stránkách červené knihovny. Pětatřicetiletý boháč mi složil k nohám celý svět: své srdce, peníze, domy, polnosti.

Říkal mi verše, to on mě přiměl nechat se malovat, byla to láska jako z románů. Tvrdil, že se postará o mě i o děti, které bude mít rád, jako by byly jeho vlastní.

Romantika končila před mým prahem, kde jsem vařila buřtguláš, omdlévala nad složenkami a utěšovala nezaměstnaného manžela, že bude zase líp.

Prožívala jsem příšerná muka: zůstat, nebo odejít? V pondělí jsem byla přesvědčena, že zůstanu, ve čtvrtek jsem se přikláněla k názoru, popadnout děti a zmizet za láskou. Nezbylo než se rozhodnout.

Stalo se to v jeden večer, kdy si můj muž hrál se syny, stavěli věž z kostek a smáli se u toho.

Pak mi přišel říct, že sehnal práci a že bude zase dobře. Natrhal mi kytičku fialek. Bylo to znamení. S těžkým srdcem jsem skončila pohádkový vztah a zůstala chudá jak kostelní myš.

Vlastně ani obraz nemám, nechal si ho ten můj boháč s tím, že mě tak bude mít navždy aspoň na plátně.

Kde je obraz teď? Nejspíš ho už nikdy neuvidím. Johana M. (50), okolí Brna.