Těšila se na život se svou láskou. V její blízkosti ale žil člověk, který jim nepřál. Osud varoval, aby nikomu neotvírala. Poslechla kartářku?

Tehdy jsem s kartami začínala. A díky této události jsem měla chuť s nimi také vzápětí skončit. Zpráva o mých věšteckých aktivitách se roznesla rychle po známých, a tak nebylo divu, že se na mě sesypaly kamarádky.

Scházely jsme se v oblíbené kavárně, tam rozhodily mariášky, a já se pokoušela nastínit vývoj událostí, které je zajímaly. Většinou to byly stojaté vody bez výrazných změn. Jedna z kamarádek byla ale tak spokojená, že mi obratem dohodila své kolegyně z práce.

S hrůzou v duši a nejistotou ve své jasnozřivé schopnosti jsem si je zvala jednu po druhé.

Až došlo na poslední…

Přišla krásná mladá dívka. Tvářila se spokojeně, radovala se ze života a těšila se na svatbu, do které scházelo několik dní. Vše se zdálo být ideální. Zamíchala si karty a sejmula…

Oči mu žhnuly jako uhlíky První karta byla její osobní, znamenala ji samotnou. A pak to šlo ráz na ráz – jedna horší než druhá! Nevěřila jsem vlastním očím. Samé žaludy a jejich eso jako král. Ale jaké? To nebylo to, které jsem ještě před chvílí držela v ruce. Chlupaté zvíře na něm se zdálo odpornější než běžně.

Oči se mu žlutě leskly a zdály se živé.

Nemohla jsem od karty odtrhnout oči. Mráz mi přeběhl po zádech a sevřel se mi žaludek. „Já tam tu svatbu nevidím,“ vypravila jsem ze sebe. Dívka nevěřícně zamrkala. Odvětila, že neexistuje nic, co by toto rozhodnutí změnilo.

Podala jsem jí tedy karty a vybídla, ať je zamíchá znovu, a soustředí se pouze na svatbu. Sotva se však slečna balíčku dotkla, vyletěla obloukem jedna z karet. Taková je vždy nejdůležitější. Zásadní! Skočila jsem po ní. Obrátila jí a… chlupatý tu byl znovu!

Proč jsem věštbu odvolala?

Vytáhla jsem kyvadlo, kterým si občas vypomáhám. A pokusila se na dívku telepaticky napojit. Podařilo se to nečekaně rychle. Slzy se mi nahrnuly do očí. Vůbec nevím, co mi to děvče říkalo, jen jsem opakovala dokola: „Dávejte si pozor… na lidi kolem sebe…!

Až jsem měla dojem, že ze mě mluví někdo jiný. Ani nevím, jak jsem dorazila domů. Tam už mě čekal telefonát. Kamarádka mi vynadala, co jsem to kolegyni nakukala, že v práci brečí. A podobně si mě podali všichni.

Věštec prý nemá strašit.

Pod tlakem okolí jsem svou předpověď odvolala. Na hlavu jsem si nasypala popel s tím, že karty neumím. Jen aby se dívka uklidnila. A to byla největší chyba. Dva dny po mém výkladu ji její přítel našel zavražděnou.

Svému vrahovi otevřela, protože jej dobře znala. Možná bylo tehdy v mých silách ji zachránit. Jako věštkyně jsem selhala proto, že jsem si nevěřila.

Petra K., Praha.