Strašlivá nemoc mě zaskočila. Loučila jsem se s rodinou a chystala se za mrtvým manželem. Nikdy bych nevěřila, že dokáže energie místa uzdravovat.

Žila jsem si spokojený život. O to horší byl pád v podzimu mého života.Všechno začalo odchodem syna do daleké ciziny, vzápětí na to zemřel manžel a pak se zhroutilo mé zdraví. Jistě to bylo následkem smutku. Objevila se rakovina.

Na jakýkoliv operační zásah bylo pozdě, chemoterapie a další léčby nezabíraly.Cítila jsem, že slábnu den za dnem. Lékaři mi nedávali šanci. Synovi se narodilo dítě, a já jsem toužila vnuka vidět. Jenže to nebylo možné.

Snacha a dítě nebyli ve stavu absolvovat tak náročnou cestu a pro mě byl let na opačnou stranu zeměkoule nemožný.Smiřovala jsem se s tím, že syna a vnuka nikdy neuvidím.

To místo mě oslovilo

Do těžkých ran přišla další. Zemřela moje nejlepší kamarádka. Vypravila jsem se do vesničky, kde žila, na pohřeb. A když už jsem tam byla, šla jsem se projít po okolí.Kraj jsem neznala, hodně jsem ale o oblíbených místech kamarádky slyšela.

Zejména její milovanou kapličku s léčivou studánkou. Posadila jsem se u ní do trávy a poslouchala ptáky.

Netuším, jak se to mohlo stát, ale usnula jsem vyčerpaná chůzí.Nevím, jestli to byl spánek nebo nějaká hluboká meditace, ale hlavou mi proběhl celý můj život. Všechny krásné chvíle a šťastné zážitky.

Když jsem procitla, cítila jsem se najednou plná síly a radosti. Ani nevím, jak jsem se vrátila do vsi.Nohy běžely samy a vůbec jsem se nezadýchala. Jako za mlada.

Užívala jsem si té chvíle, kdy mě nic nebolelo, a říkala si, jen počkej zítra, až tě všechno zase chytne!

Už věřím na zázraky

A taky že mě to chytlo. Ovšem v mnohem menší míře, než běžně. Lépe jsem spala a ráno se cítila lépe. Začala jsem se dokonce stravovat zdravěji, aniž bych se nutila. Úplně se mi změnily chutě.

Pořád jsem čekala, kdy se to zhorší a přijde konec, který mi lékaři slibovali.Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se u lékaře dozvěděla, že vykazuji mnohem lepší výsledky, než posledně.

Po bližším průzkumu lékaři s velkým údivem zjistili, že se šíření zhoubné nemoci zastavilo a můj stav se dokonce zlepšil.Tělo začalo bojovat a nemoc nakonec porazilo. Už je tomu šest let.

Dočkala jsem se nejen svého syna, jeho ženy a vnuka, ale ještě vnučky, která, jak všichni tvrdí, je celá po mně!

Bohuna (79), Tábor .