Je to neuvěřitelné, ale svou nejlepší kamarádku jsem poznala hned první den v mateřské škole. Scházíme se dodnes, jen jsme se trochu rozšířily. Nejen vizuálně, ale i početně.
Na ten okamžik nikdy nezapomenu do konce svého života. Můj první den ve školce. Já uplakaná, smutná a vyděšená holčička, která se bojí, že si pro ni maminka nepřijde. Vedle pak Anežka, se vším hned hotová, organizátorka, tahoun, veselá, vůbec žádné strachy.
Když mě viděla, jak pláču smutná v koutě, vzala mě za ruku, ze zástěrky, které tenkrát děvčátka ve školce nosila jako stejnokroj, vyčarovala bonbon a odtáhla mě mezi své kamarády. Od té doby se z nás až dodnes stala nerozlučná dvojka.
Siamská dvojčata
Seděly jsme spolu v jedné lavici po celou základní školu. Dokonce nám naši rodiče zařídili, abychom zůstaly v jedné třídě, protože hrozilo, že nás rozdělí. A to bychom nepřenesly přes srdce.
Oblékaly jsme se stejně, postupně jsme navzájem přejímaly i intonaci a gesta. Spolužáci i učitelé se nám smáli, že jsme jako dvojčata, ale vlastně nám všichni fandili.
Spolu gympl i „vejšku“
Po základce to stejně pokračovalo i na gymnáziu. I tam jsme se jako jedničkářky obě dostaly na první dobrou. Při přijímacích zkouškách na Vysokou školu ekonomickou jsme se zoufale „modlily“, aby nás vzali obě. Podařilo se. I tam jsme si zvolily stejný obor. Samozřejmě že jsme celou dobu obě bydlely na stejné koleji a v jednom pokoji.
A jízda ještě nekončí
Po studiích jsme nastoupily do stejné firmy jako auditorky. To už nikdo nechápal a nevěřil, že jsme se za celou tu dobu nikdy nepohádaly. Možná za to může fakt, že jsme každá tak jiná a doplňujeme se.
Ona je stále tím tahounem a já se ráda nechám vést. Na druhou stranu moje klidná povaha trochu zklidnila i ji a její otevřenost se přenesla na mě. Před pěti lety jsme opět společně odcházely do důchodu. Oslava to byla velkolepá. Opravdu jízda.
A v té jízdě pokračujeme nadále. Chodíme za kulturou, do kaváren, dopřáváme si vínko, sladkosti (čímž se trochu rozšiřujeme) a s vnoučaty se vracíme do dětství na hřišti. Prostě užíváme si života naplno. A já bych všem moc přála takovou bezva kamarádku.
Alena P., 67 let, Strakonice
