Můj Vráťa je hodný člověk. Musí být, když je tak milý. Přesto jsem z něho nešťastná. Pořád mi organizuje život a vymýšlí práci.
Začala jsem nenávidět naši chatu, štvou mě kytičky i záhon se zeleninou. Spousta dalších věcí, které jsou pro normálního člověka, pro ženskou v mých letech, radostí, mi kazí život.
Můj manžel Vratislav, bývalý bankovní úředník, kterého jsem poznala v práci jako bankovní úřednice, byl vždycky velmi spořádaný, přesný, dochvilný, pracovitý, skromný, sečtělý, schopný, věrný, svědomitý a jistě měl nebo tedy má ještě spoustu podobných kladných vlastností přisuzovaných ve filmech těm nejideálnějším partnerům všech žen. Ale… teď to trochu zkrátím.
Asi se s ním budu muset rozvést. Po tolika letech!
Chata děsu
Jsem s ním vlastně celý život a nikdy jsme spolu neměli žádný problém.
Vychovali jsme dvě děti, které už mají také děti, všichni si vedou dobře, až bych řekla, že je to prostě sluncem zalitá červená knihovna, jenomže odchodem do důchodu se kvalita našeho života dramaticky změnila. K lepšímu?
Na první pohled by to tak mohlo vypadat, ale kupodivu bych snad raději seděla dál v bance do úmoru. To si ovšem dovolit nemůžu.
Musím užívat takzvaného zaslouženého odpočinku, který mě stojí mnoho sil. Když jsem odešla do důchodu já, tak to ještě šlo, to bylo prima.
Měla jsem čas pro sebe, zatímco muž v bance generoval cizí i naše peníze, já jsem se starala o naše hnízdečko a chystala všechno k Vratislavově podvečernímu příchodu. Večeřičku, pivečko, zákusek, občerstvení k televizce a také sebe, že ano…
Vráťa přišel, šťastně pojedl, s úsměvem se odebral na pohovku a strávili jsme tak večer. Když odešel do důchodu i on, nastalo peklo. Nebylo hned, zahájila to vlastně úžasná zpráva.
„Pojď, drahoušku, zajdeme do realitní kanceláře, mám tam jednoho známého makléře, jsem s ním dohodnutý, že mi přihodí chatičku. Budeme mít na důchod koníčka, životní náplň, uděláme si radost. “ Byla jsem jako opařená… tedy mile, samozřejmě.
Kdo si mohl tehdy pod těmi slovy představit ty galeje, co nastanou… Chatička nestála moc a naše úspory její nákup s přehledem zvládly.
Když jsme se tam byli podívat, bylo tam hezky. Zahrádka už trochu zarostlá, ale místo malebné, už jsem se viděla na verandě na lehátku, případně u bazénku, co ho ještě vybudujeme, nebo bude stačit nafukovací nadzemní… To víte, že se mi hned hlavou honily plány. Ale ty moje byly k smíchu oproti projektům Vratislava.
Hlavně zahrada.
„Tady se vysází brambory, kamení se vytahá, naveze se hlína, budeme soběstační… tady bude mrkev, sem dáme jahody a sem kedlubny, zelí, rajčata, papriku, cukety, petržel, salát…“ Jmenoval polovinu výstavních exponátů výstavy Země živitelka a mně se dělalo trošku špatně. Záhy jsem začala zjišťovat, že Vráťa má od slov k činům jako vždy tuze blízko.
Předloňské léto bylo… nevím, snad se dneska říká „fičák“? Všechno jsme museli udělat sami, to by prý nás jinak dílo netěšilo a navíc by to stálo majlant. No, ano, na tom něco je.
Až na detail, že mě by cizí práce tedy nepohoršovala, byla-li by za rozumné peníze. Ale my jsme se stali otroky svých tzv. koníčků.
Práce jak na kostele
Denně jsme sekali, natírali, zatloukali, mýtili, sázeli, uklízeli, vyklízeli, rovnali a přiváželi a nosili a odváželi. Marně jsem doufala, že si odpočineme, až začne pršet. Práce se našlo hned dost i uvnitř.
Na podzim jsem se modlila, aby už konečně začalo mrznout a my museli chatu zazimovat. K tomu dni konečně došlo, ale pak nás čekala spousta práce i u nás doma. Muselo se přece všechno zodpovědně připravit na jaro! Teoreticky, ale i prakticky.
Takže knihy a časopisy o zahrádkaření a chataření se u nás pěkně hromadily a sazeničky se musely na balkóně ve skleníčku vypěstovat, materiál pro chatu ve slevách nakoupit a uskladnit a tak dále a tak podobně. Už jsem byla tak utahaná, že jsem ani v noci nemohla spát a přála si, abych dostala nějakou rozumnou nemoc, co mě připoutá na lůžko a já si alespoň na chvíli odpočinu.
Jenomže jsem navzdory totálnímu vyčerpání byla vlastně pořád funkční, ba dá se říci čiperná. Ale ano, bolelo mě celé tělo, jenomže nikdy jsem se neodvážila slovem si postěžovat, celý život jsem byla zvyklá dělat to, co Vratislavovi vidím na očích, a to s úsměvem. Ten ale začal být už loni v létě hodně křečovitý.
Už vymýšlím strašné věci
Říkala jsem si, co to do toho chlapa vjelo, vypadá takhle snad druhá míza? Sotva. Mám o tom jiné představy.
A když jsme u téhle tématiky, na nějaké intimnější potěšení jsem nucena zapomenout, všechny naše síly musí spotřebovat chatička. A on Vratislav taky večer padne jako podťatý, tak co.
Ten jeho odchod do důchodu… kdybych tušila, jak to dopadne, tak bych ho trošku nabádala, ať hned tak z práce neodchází, že to není zdravé, nebo tak něco, ale co teď? Co vymyslet, aby měl člověk trošku klidu?
Do chatičky by mohl uhodit blesk, nebo by ji mohli podpálit vandalové, ale když ona je pojištěná. A dobře.
A Vratislav má toho známého v realitce a hned by kupoval jinou… Nebo by mohlo uhodit do Vratislava… Ano, jistě, nejsem zvrácená, to mi jen tak blesklo hlavou, to bych mu nepřála. Do jara je ještě daleko, třeba se něco stane.
Kateřina (64), Berounsko
