V novém zaměstnání jsem měla problémy, za které jsem si mohla sama. Tak moc jsem chtěla zapadnout, že jsem snažila všem vyhovět.

Bylo mi čtyřicet, byla jsem šťastně vdaná, měla jsem dvě děti a právě jsem nastoupila do nového zaměstnání. Továrna v Nymburce měla v účtárně tři ženské a já měla být čtvrtá. K tomu jednavedoucí.

Neuměla jsem říct ne

Firemní řidiči vozili materiál do továrny i navečer, a někdo to musel zanést do interního počítačového systému. Tak jsme my účetní měli pořadí, podle kterého jsme vždy jedna zůstávala v práci déle.

Netrvalo dlouho a moje nové kolegyně mě začaly prosit, jestli bych to nevzala občas za ně. Byla jsem jediná místní, nemusela jsem do práce dojíždět jako ony, tak proč bych nevyhověla?

Vlastní dobrota mě začala ničit

Jenomže za chvíli to nebylo dvakrát v týdnu, ale skoro pořád. Téměř jsem nebyla doma. Manžel nadával, já jsem byla unavená a naštvaná. Sama sebe jsem přivedla do situace, ze které jsem neviděla východisko.

Majiteli továrny se dařilo, zakázek i naší práce přibývalo a i my, ženské z kanceláře, jsme měli čím dál víc práce. Místo na sedmou jsme chodily do zaměstnání na šestou a tu hodinu navíc nám nikdo nezaplatil. Já tam ještě zůstávala často až do večera.

Stal se ze mě sobec

Když mě konečně ruply nervy a svým kolegyním jsem oznámila, že odteď už budu dělat pouze svoje služby, bylo rázem po kamarádství. Už jsem nebyla ta hodná ženská. Najednou ze mě byl sobec, kterému je jedno, že se budou vlakem trmácet domů až večer.

Pochopila jsem, že je načase změnit práci. O svém úmyslu jsem nikomu neřekla a naprosto v tichosti jsem si našla nové zaměstnání. Potřebovala jsem dát výpověď rychle, protože moje budoucí vedoucí mě potřebovala už za měsíc.

A na závěr našeho pohovoru mi dala dobrou radu: „Neříkejte nikomu, že jste si našla novou práci.“

Nemohla jsem říct pravdu

Tak jsem se musela připravit na to, že půjdu dát výpověď. A taky na to, že budu lhát. Svojí současné vedoucí jsem odvyprávěla pohádku o tom, jak jsem přetažená, že mě moje současná práce zmáhá, a že nutně potřebuji zůstat pár měsíců doma.

Vedoucí Helča povytáhla obočí a přísně semkla rty. Vzpomněla jsem si na prorocká slova o tom, že z našeho podniku se neodchází. Helča začala hrát na moji lepší stránku. „Říkáte, že je tady plno práce, a to v tom svoje kolegyně necháte? To vám není hanba.

“ Už nebyla. Lhala jsem jí do očí, že když mě nepustí do konce měsíce, tak půjdu na neschopenku, a zbytek výpovědní lhůty promarodím. To ji šokovalo. Po několika minutách přemýšlení mi dala na vybranou, buď půjdu dohodou teď hned, nebo až za dva měsíce. Rozhodla jsem se, že hned.

Znovu od začátku

Nakonec jsem na tom ani nebyla škodná. Museli mi proplatit dovolenou a přesčasy a já měla docela slušnou výplatu a téměř celý měsíc volna k tomu. Lhala jsem tenkrát, jako když tiskne a ani mi to nebylo líto.

Už dávno jsem totiž pochopila, že moje pohoda je důležitější než pohoda mých tehdejších kolegyň. Ve svém novém zaměstnání se s nikým moc nepřátelím. Nedávno jsem slyšela jednoho kolegu, jak o mě říká tomu druhému: „Věrka, to je drsoň.“ Mě je to fuk. Už dávno totiž nejsem ta hodná holka.

Věra H. (49), Nymburk