Je známo, že lidé zdaleka nevyužívají možnosti, které jim poskytují jejich duše i jejich mozek. Někdy musí přijít šok, aby se určité vnitřní síly probudily.

Už delší dobu jsem byla jen ženou v domácnosti. Poté,co zrušili firmu, kde jsem pracovala, pokoušela jsem se hledat nějaké jiné místo, ale pro ženu po padesátce to nebylo snadné.

Protože ale manžel vydělával dost peněz, aby to stačilo pro oba – a obě děti už jsme měli zabezpečené – rozhodla jsem se nakonec, že nějaký čas zůstanu doma.

Nijak jsem se nenudila, kolem rodinného domu byla neustále spousta práce, od zahrádky po úklid a vaření. A na nedostatek společnosti jsem si také stěžovat nemohla, na návštěvy známých nebo kamarádek jsem chodila buď já sama nebo se ony stavovaly za mnou.

Jednoho rána, když manžel odešel do práce, rozhodla jsem se, že ho překvapím a upeču jeho oblíbený koláč. Dala jsem těsto do hnětače a zapnula robot. Už dlouho jsem uvažovala nad tím, že bychom potřebovali v kuchyni nový, protože ten starý dost zlobil.

Tentokrát mě ale přímo ohrozil na životě. Ukázalo se, že šňůra probíjela – dostala jsem velmi silný elektrický šok. Skácela jsem se na zem. Naštěstí jsem se neuhodila ani si jinak neublížila. Ten výboj do těla mnou ale hodně otřásl!

Slyšela jsem ji, i když nemluvila

Pečení koláče jsem odložila, k robotu už jsem se ani neodvažovala přiblížit. Po chvíli někdo zazvonil u dveří. Ještě celá otupělá z toho šoku jsem šla otevřít. Stála tam pošťačka. Slyšela jsem, jak říká:

„no naštěstí je doma, takže jsem se s tím balíčkem netahala zbytečně“. Trochu nechápavě jsem se na ni podívala a překvapeně zjistila, že vlastně nic neříká. Já ale jasně slyšela její hlas. A tohle mámení pokračovalo dál, hlas pošťačky říkal:

„tak nezdržuj, mám toho dneska opravdu hodně“. Slyšela jsem to ale jen v duchu. Nahlas paní s úsměvem řekla, že mi nese balíček a bude chtít podpis. Celé se to odehrálo jako bych byla v polospánku.

Když se pošťačka obrátila a odcházela, znovu se ozval ten její hlas, který byl jen v mé hlavě. Říkal: „Ta ženská je dneska nějaká divná.“ Musela jsem si jít sednout do kuchyně a nalít si sklenici vína. Začínala jsem si myslet, že blázním. To byl ale teprve začátek!

Na ulici to bylo peklo!

Poté, co jsem se vzpamatovala, rozhodla jsem se jít na procházku, abych si vyčistila hlavu. Jakmile jsem se dostala z našeho klidného zákoutí na rušnější ulici, nastal místo toho v mojí hlavě úplný zmatek. Překřikovalo se tam navzájem několik hlasů.

Kdykoliv jsem se podívala na některého z chodců, okamžitě jsem ho slyšela, i když nemluvil. Pomalu, postupně jsem přicházela na neuvěřitelnou věc: uměla jsem číst myšlenky! Vlastně to ani nebylo žádné umění, šlo to naprosto samo.

Stačilo pohlédnout na konkrétního člověka a on začal v mojí hlavě „mluvit“. Většinou to byly takové ty běžné všední myšlenky, ale někdy jsem poslouchala i dost nepěkné věci.

Pochopila jsem, že tahle moje schopnost má asi přímou spojitost s tím elektrickým šokem. Nejprve mě to fascinovalo, ale rychle mě to unavilo a raději jsem se vrátila domů.

Manžel naštěstí nezklamal

Několikrát během dne jsem si tu svoji novou schopnost šla ještě na ulici ověřit. Trochu jsem se bála, co bude, až se vrátí z práce manžel. Nedozvím se něco, co bych vědět neměla? A jak bych tomu mohla zabránit? Obávala jsem se zbytečně.

Z myšlenek mého muže, které jsem slyšela ve své hlavě, jsem pochopila, že mě má opravdu rád a hodně pro něj znamenám. Nevěděla jsem, jestli se mu mám svěřit s tím, co se mi stalo – o tom pokaženém kuchyňském robotu jsem mu ale samozřejmě řekla.

Nechala jsem rozhodnutí na druhý den. Ráno po probuzení jsem však zjistila, že už zase všechno vnímám „normálně“. Ten zázrak, a vlastně i prokletí, trvalo jediný den. Myslím, že je to tak dobře.

Ema K., (52), Tábor