Člověk může zklamat v různých situacích. Nejvíc to ale bolí ve vztazích, zvlášť pokud se jedná o vlastní děti!

Ohlížím se za svým životem. Řada věcí se mi povedla, třeba moje manželství, které dodnes trvá a nikdy jsme neřešili velkou krizi. Také pracovně jsem si nikdy nemohla stěžovat. V čem jsem ale naprosto zklamala, byla moje role matky.

Dávala jsem přednost dcerce!

Nejprve se nám rok po svatbě narodil syn Tomáš. S dalším otěhotněním jsem měla problémy, takže na dcerku Mirku jsme si museli počkat pět let. Docela jsem se na ni upnula a tak mi na Tomáše a jeho problémy nezbýval moc čas.

Mylně jsem se domnívala, že klukovské věci mají řešit se svými syny jejich otcové. Manžel byl ale často pracovně pryč a Tomáš, který měl problémy s chováním, se neměl na koho obrátit a komu se svěřit.

Pamatuji si bohužel moc dobře, jak se snažil nějakým způsobem se mi přiblížit. Čas, který jsem mu mohla věnovat, jsem ale raději dávala Mirce a ten zbytek sama sobě.

O tom, že je něco špatně, jsem se přesvědčila až v pubertě, kdy Tomášovy problémy začaly být opravdu vážné. Chodil za školu, chytil se špatné party, začal ve třinácti letech kouřit. Pak se několikrát doma ztratily peníze.

Měla jsem vůči synovi podezření, ale žádné důkazy. Přesto jsem ho obvinila. Velká hádka, která následovala – a ve které se na Tomášovu stranu postavil i můj muž – mě od syna asi odloučila nadobro.

Práskl za sebou dveřmi

Doufala jsem, že s překonáním puberty se Tomáš změní. Ano, změnil, ale k horšímu. Dali jsme ho učit na automechanika, ale musel odejít ve druhém ročníku kvůli špatnému prospěchu a spoustě neomluvených hodin.

Doma nám neustále vyhrožoval, že jakmile mu bude osmnáct a získá plnoletost, odejde a bude si žít po svém. Tehdy konečně i manžel pochopil, že Tomáš je na špatné cestě. Padla i nějaká facka, jenže už bylo stejně pozdě. Syn dodržel to, co řekl.

Přesně v den svých osmnáctých narozenin si sbalil věci a odešel neznámo kam. V ten den opět zmizely doma nějaké peníze. Manžel se mi zpětně omluvil za to, že tenkrát Tomáše bránil. Cítila jsem to jako své velké selhání.

Uvědomovala jsem si, že jsem k synovi měla špatný přístup. Jak už to někdy v životě bývá, jedna chyba bohužel občas následuje druhou. To, co jsem u Tomáše zameškala, jsem nyní chtěla dohnat u Mirky. Přišlo to zrovna v citlivou dobu, kdy do puberty vstupovala ona.

Příliš jsem se jí motala do života

Vůči Mirce jsem volila opačný postup a nebrala jsem přitom ohled na to, že je jiná než byl její bratr. Žádné problémy neměla, byla spíš uzavřená a žila si tak nějak ve vlastním světě. Nebyla úplnou samotářkou, s několika spolužačkami kamarádila.

Já jsem se jí ale začala míchat do života víc, než bylo zdrávo. Neustále jsem ji kontrolovala, i když nebylo proč. Chtěla jsem, aby se mi svěřovala – vlastně jsem do toho dceru přímo nutila.

Navenek byla Mirka moc slušná na to, aby se bránila, ale vytvářel se mezi námi stále silnější odstup. Nikdy jsme na sebe nekřičely, jako tomu bylo předtím mezi mnou a Tomášem. Kdybych ale byla vnímavější, musela bych jasně cítit, jak se navzájem odcizujeme.

Když byla ve třetím ročníku gymnázia, stalo se něco, co mě šokovalo. Odešla z domova, v den svých osmnáctých narozenin, přesně jako Tomáš! Nechala nám jen zprávu, že bude bydlet u nějakého staršího přítele.

Nedá se to napravitAni s jedním z dětí se mi už nepodařilo navázat pořádný vztah a napravit to, co jsem pokazila. Zprávy o nich jsem se dozvídala spíš od manžela, se kterým občas komunikovaly. Tomáš nakonec odjel do ciziny a dnes žije v jedné jihoamerické zemi.

Neviděla jsem ho vlastně od jeho odchodu z domova. Mirka vystřídala několik partnerů a nakonec si vzala staršího rozvedeného muže. Viděly jsme se za tu dobu asi pětkrát. Stydím se za to, jak jsem se ukázala coby neschopná matka. Už se s tím ale nedá nic dělat.

Andrea N. (45), Brno