Aby se moje sestra dostala k rodinným penězům, nabídla se, že bude pečovat o našeho nemocného tátu. Ten však chodil zanedbaný a často byl hladový. Okradla nejen jeho, ale i mě.

Je pravda, že jakožto první dcera jsem měla jisté výsady. Ovšem jen do chvíle, kdy se narodila má sestra Anna. Pak se otec snažil nejen svou lásku, ale i veškeré dárky a drobné pozornosti dělit spravedlivě mezi nás obě.

Nikdy by totiž nedopustil, aby se jedna z nás cítila odstrčená nebo ošizená. Vždycky nám kladl na srdce, že mít sourozence je obrovská výhoda, protože tu vždy bude jeden pro druhého. „Nikdo vám holčičky nebude blíž než vašeho sestra!“ říkal.

Nechtělo se jí čekat

Dokud jsme byly malé, neměla jsem pocit, že by mezi námi byly nějaké větší rozbroje nebo že bychom bojovaly o tátovu pozornost. Všechno začalo až v době, kdy jsem se chtěla vdát a přišla jsem za ním s prosbou, jestli by mi na svatbu nepůjčil.

Táta mi peníze nepůjčil, ale daroval s tím, že až se jednou bude vdávat Anna, dostane stejnou částku. A to se o šest let mladší sestřičce ani trochu nelíbilo. Jakmile se Anna dozvěděla, že jsem dostala 30 000 korun a ona nic, mohla vzteky puknout. Argument, že i ona jednou peníze dostane, ji rozčílil snad ještě víc.

Manželství ji totiž nijak nelákalo, dokonce ani neměla vážnou známost a nelíbilo se jí, že podmínkou, aby peníze dostala, je  svatba. Nechtěla čekat několik let, než půjde k oltáři. A kdoví, jestli tam prý vůbec někdy půjde. Co kdyby se nevdala? To by jako nic nedostala?

Nesplácela dluhy

Lamentovala nad zhrouceným tatínkem v křesle, který nechápal, kde se v ní vzalo tolik nenávisti a zášti. Tak dlouho se na něho utrhovala, až sáhl do kredence a podával jí obálku plnou tisícovek.

Se slzami v očích se jí ptal, proč se k němu takhle chová, že ji přece nikdy nechtěl ošidit. Anna jen odsekla, že je vždycky ta druhá, vyškubla mu obálku s penězi z ruky a zabouchla za sebou dveře.

Později jsem se dozvěděla, že má mladší sestřička si půjčila, kde mohla, a splátky přestala zvládat. Neustálé naléhání vymahačů, kteří si u táty doma jednu dobu doslova podávali kliku, ji dohánělo k šílenství.

Peníze sháněla, kde se dalo, a třicet tisíc, které jí táta šetřil na svatbu, se jí v téhle těžké životní etapě náramně hodilo. Annino věno ovšem sotva pokrylo její dlužné splátky.

Za chvíli už zase stála v tátově ložnici a tentokrát o poznání milejším tónem škemrala, aby jí půjčil. Můj otec by se pro nás neváhal třeba roztrhat na kusy, takže dceři půjčil, aby se dluhů zbavila.

O tom, že by mezi sebou uzavřeli nějakou smlouvu, nechtěl ani slyšet. „Vždyť je to v rodině, Lidunko!“ chlácholil mě. Já ale tušila, že touhle půjčkou to zdaleka nekončí a že tatínek peníze už nejspíš nikdy neuvidí.

Péči zanedbávala

Táta už nebyl nejmladší a trápilo ho srdíčko. Jeho stav se zhoršoval a lékaři nám doporučili, abychom si ho vzali domů a pořídili mu pečovatelku.

O tom jsem nechtěla ani slyšet, ale než jsem stačila navrhnout, že se o něj postarám sama, Anna už se k otci stěhovala. Má intuice opět varovně houkala a já věděla, že za jejím zájmem není nic dobrého. Později se ukázalo, že jsem se nespletla.

Tatínek byl často zanedbaný, teplé jídlo neměl třeba týden a v domě byl hrozný nepořádek. Anna si i přesto brala peníze z tátovy rezervy, protože prý kvůli péči o něj nemohla chodit do práce.

Když mi vloni první zářijový den zazvonil telefon v půl jedné ráno a na displeji jsem viděla, že volá Anna, bylo mi všechno jasné.

Vrátila se z baru a našla tatínka mrtvého v křesle. Mé srdce se v tu chvíli rozlétlo na kusy, musela jsem ale být silná, abychom tátu na jeho poslední cestu vypravili důstojně, jak si to představoval, se vší parádou.

Věděla jsem, že si na pohřeb tatínek šetřil. Jaké ale potom bylo mé překvapení, když mi sestra sdělila, že žádné peníze po tátovi nezbyly!

Že si ten starý blázen asi prý ty své úspory vymyslel a položila mi telefon, ať se tedy postarám. Všechny naspořené peníze, o tom jsem stoprocentně přesvědčená, Anna rozházela a tátovi nezbylo ani na vlastní důstojný pohřeb.

Ani chvíli jsem neváhala a sáhla do vlastních rezerv. Bylo to pro mě samozřejmé. Poslední rozloučení se pochopitelně neslo v dost dusné atmosféře, a to jsem ještě netušila, co mě čeká za další překvapení.

Přepsala dům

na sebe

Jakmile jsem se už cítila na to, abych vstoupila do tátova domu, zajela jsem tam s manželem s tím, že proberu věci a vyřídím formality. Do rodné vilky jsem se ale nedostala. Klíč nepasoval do zámku. Po chvíli rozčilování nám došlo, že sestra vyměnila zámky.

Pár měsíců poté, kdy se mnou Anna vůbec nekomunikovala, jsem náhodou zjistila, že je dům napsaný téměř rok na ni. Nijak se netajila, že přinutila otce podepsat darovací smlouvu, aby si pojistila, že nebude škodná. Já z dědictví po milovaném tátovi neviděla nic, ani korunu.

Peníze nebo rodný dům mě však netrápí tolik, jako skutečnost, že jsem si odtamtud nesměla vzít ani jedinou drobnost na památku či fotografie z dětství. Mám strach, že své sestře nedokážu nikdy odpustit to, jak se zachovala.

Lída (63), Liberec