V některých domácnostech se jen řekne, jde se na očkování a děti si jednoduše nechají píchnout „včeličku“, ovšem to nemají doma mého vnuka.
Můj vnuk Lukášek je prostě ďábel, a to i když vysloveně mate tělem. Má blond kudrnaté vlásky, sladký obličejík s modrýma očima, a než ho člověk pozná, výrazně připomíná andílka. Jenže stačí vám pouhých pět minut, a je jasné, s kým máte tu čest.
Odřená kolena a modřiny už nikdo v rodině neřeší, poznámky ve škole samozřejmě musí, ale pokud jde jen o rozbitá okna, či sprchu rajské omáčky v jídelně, neděláme z toho vědu. Dospělí si mezi sebou řeknou: „Kluci jsou kluci. Tak to bylo a tak to bude.“
Moderní tresty, nebo výprask?
A Lukášek má pak týden zákaz televize, nemá týden tablet, nebo nesmí na počítač. Syn a snacha nejčastěji používají některý z těch moderních trestů. Já bych mu možná občas radši nasekala na zadek, ale samozřejmě do toho mladým nemluvím.
Když je vnuk u nás, seká latinu, protože tam sedí v křesle jeho super děda, co mu vypráví zajímavé historky z vojny a tahá ho věčně po lese, takže vlastně ani nemá čas pořádně zlobit. Možná že kdyby kluk žil na vsi, hodně těch jeho průšvihů by se nekonalo.
Ale kam kdo došel s coby kdyby? Prostě máme doma malého ďáblíka a hotovo.
Očkování na středisku
Jednou dostali Lukáškovi rodiče od pana doktora termín očkování. Řekli Lukáškovi, že před tím, než půjde do školy, se zastaví na středisku na injekci a nikdo neměl důvod čekat nějaké komplikace.
Přišli do čekárny, chvíli tam počkali, potom je sestřička zavolala do ordinace. Lukášek si měl lehnout na lůžko a odhrnout kalhoty, jenže se začal bránit.
Sestřička ho trochu přimáčkla a doktor se blížil s injekcí, když se Lukášek vztyčil, vyprostil se sestře ze sevření a běžel ke dveřím.
Tam ho chytil za ruku jeho překvapený táta, jenže ten malý kluk měl v sobě najednou tolik síly, že se mu dokázal bez problémů vytrhnout a běžel. Běžel, kam ho nohy nesly.
Utekl neznámo kam
Syn okamžitě vyrazil za ním, ale naposledy ho viděl zaběhnout za obchoďák. Zavolal mě s manželem a taky své sestře, která žije ve stejném městě, i snacha se uvolnila z práce a vydala se s námi lovit svého divokého synka.
Několikrát jsme na něj i narazili, jenže, jak zmerčil někoho z rodiny, okamžitě vzal opět roha. Nebáli jsme se o něj, na okraji našeho městečka mu nebezpečí nehrozilo. Spíš jsme se s nadhledem celkem dobře bavili a můj muž byl na svého vnuka dokonce hrdý!
Jaký je to šikula a jak dobře běhá! Jediný, kdo se nebavil, byl můj syn. Ten byl naprosto mimo rozčílením. Jak je možné, že ten kluk tak neposlouchá? Nenechal si vysvětlit, že strach je někdy silnější než všechny dobré úmysly nekomplikovat rodičům život.
Nakonec jsme zjistili, kde se Lukášek schovává. Sousedka ho viděla, jak za starým mostem háže kamínky do vody.
Vnuka jsme obklíčili
A tak jsme jako v nějaké parodii na kriminálku všichni dospělí mého osmiletého vnuka obklíčili. Jeho oči těkaly z jednoho na druhého, a když viděl nasupený obličej svého táty, trochu zezelenal.
Jak bych i předpokládala, nakonec se vydal do rukou „přítele nejvěrnějšího“. Když už opravdu neměl kam utéct, rychle se schoval do náruče k dědovi. „Chlape, člověče, to zvládneš, jdeme,“ řekl můj manžel povzbudivě a vedl Lukáška za ruku zpátky do střediska.
Syn jen tiše zuřil a svůj proslov si jistě schovával na doma. Snacha ho uklidňovala, hladila ho po zádech, ale popravdě moc to nefungovalo. Když jsme zaklepali na dveře ordinace, pan doktor už Lukáška v čekárně posadit nenechal.
Ihned ho popadl za ručku a šetrným, ale rázným hmatem, ho složil na lůžko. Sám ho jednou rukou držel, sestra ho držela, manžel ho držel, ale vnuk zase bojoval jako lev. Do ordinace musel i jeho táta, který už tentokrát nedovolil, aby kluk znovu utekl.
Když potom Lukášek vylezl z ordinace a ukázal nám malou náplast na zadku, všichni jsme se smáli a zatleskali mu.
Do příště máme odběháno
„Promiňte, nemůžu za to, prostě to nešlo,“ vysoukal ze sebe vnuk. Ostatní pacienti v čekárně si asi pomysleli něco o bláznivé rodině, ale to nám opravdu nevadilo. Hlavní je, že až do dalšího očkování za několik let má naše rodina zase na chvíli odběháno.
Lukáškovi to ale jistě budeme přípomínat, a to především až bude mít své vlastní děti. Obzvlášť pokud zrovna nebudou mít chuť se nechat očkovat.
Růžena S. (60), Sázava
