Cikánka mi v mládí vyložila z ruky osud, který se splnil. Toužila jsem taky mít tu schopnost číst lidem z dlaní. Když člověk něco hodně chce, tak si svůj sen splní.

Bylo mi šestnáct, když mě oslovila na autobusové zastávce cikánka.Neodehnala jsem jí. Vždycky jsem toužila po tom, aby mi někdo nahlédl do osudu. Vyndala jsem pětikorunu, a ona se mi zahleděla do dlaně.

Začala mi vyprávět, že se po škole vdám, budu mít dvě děti, z nichž jedno zemře.Ale nemám se prý trápit, jeho duše se vrátí jako dítě třetí. Bude to taková zkouška mého manželství. Celou cestu autobusem domů jsem si opakovala, že to všechno je nesmysl.

Po škole jsem potkala Bohouše a toho si vzala.Nebyla to ale žádná velká láska. Hrozně jsem milovala jeho kamaráda Ríšu, a s Bohoušem začala chodit z trucu, když se na mě Ríša vykašlal. Ostatně, jako na každou z naší vesnice.

Svatba bez lásky

Bohouš byl hodný, uměl mě zaopatřit a vydělat peníze.Krátce po ní se nám narodil Matouš. Měli jsme být šťastná rodina, já se ale tak necítila.

Když přišel ten hrozný den, kdy nám Matoušek onemocněl a zemřel, nemohla jsem žít dále jako dřív, sbalila jsem Zdeničku a nastěhovala se k našim.Až v tu chvíli jsem si vzpomněla na cikánku a její věštbu.

Bohouš za námi chodil každý den a i když jsem se s ním rozvedla, byl dál hodným a slušným člověkem. Sedm let jsem se snažila zapomenout. O Zdeničku se starali hlavně naši a já běhala po diskotékách a střídala partnery.Marně jsem hledala lásku.

Nakonec jsem zavrhla všechny chlapy na celém světě a uzavřela se do své práce a samoty se svou dcerou, která se právě dostávala do citlivého věku puberty. Vrátila jsem se právě včas, abych ji neztratila.

Konečně zamilovaná

Bohouš byl stále při ní a byl tím nejlepším tátou na světě. Najednou mě začalo šimrat v břiše, když jsem ho uviděla a když se mě náhodou dotknul, zamrazilo mě v zádech. Začala jsem milovat svého bývalého manžela.A po sedmi letech si ho zase vzala.

Rok po svatbě se nám narodil syn. Jako by Matouškovi z oka vypadl, stejné jméno jsme mu ale raději nedali, jmenuje se Vašík po dědečkovi.

Strach o něj mě přinutil ke studiu.Nakoupila jsem si knihy o chiromantii a začala pečlivě zkoumat jeho malou ručičku, jestli v ní nenajdu blížící se smrt. Přihlásila jsem se do kurz chiromantie.

Dnes ji už docela ovládám a stejně, jako tehdy cikánka, nahlížím do dlaní známých, abych jim vyčetla z ruky jejich osud.

Klára (67), Třebíč .