Měli jsme třídní sraz. Přijela jsem z Vysočiny, abych viděla spolužáky. Hotel jsem zaplacený neměla, chtěla jsem si užít noční život v Praze dosyta.

Prahu jsem během studií milovala. Užívala jsem si tu nejen studentský život, ale hlavně procházky starým městem. Proto jsem se moc těšila, když mi přišla pozvánka na sraz se spolužáky z vysoké.

Říkala jsem si, že budeme určitě klábosit až do rána, a i kdyby ne, tak se budu noční Prahou procházet, kochat se a pak pojedu nějakým ranním vlakem zpět. Takový byl můj plán. Sraz se vydařil, jak jsem předpokládala.

Jen skončil příliš brzy, což mi přišlo docela líto. Jenže řada mých spolužáků už zkrátka nebyla na noční život a velké mejdany zvyklá. V našem věku už jim to nemohl nikdo vyčítat. Všem nám tehdy už bylo kolem padesáti.

S malou skupinkou zbylých přátel jsme ještě v hospůdce poseděli do jedné hodiny ranní, pak už i oni odjeli taxíky k domovu. Zůstala jsem sama, a tak jsem se rozhodla, že si užiju noční Prahu a udělám si krásnou procházku.

Černý pes

Prošla jsem se po Karlově náměstí a zamířila z kopce dolů k Botanické zahradě. V Podskalí býval kdysi příjemný nonstop, kam jsme se spolužáky v mládí občas zavítali. Pokud tu ještě je, dám si tam dvojku bílého, řekla jsem si.

Když jsem míjela Trojickou ulici, spatřila jsem velkého, černého psa. Stál uprostřed silnice bez hnutí. Jeho páníčka jsem však nikde neviděla, což v Praze není běžné. Mám ale psy ráda, tak jsem se rozhodně nebála.

Spíše jsem si říkala, jestli se to zvíře neztratilo. Nakonec mi to nedalo a do Trojické ulice, kde ten pes stál, jsem zahnula. Stál tam stále nehnutě jako kus kamene. Došla jsem až k němu a cosi milého na něj zahuhlala. Pes zvedl hlavu a já ochrnula hrůzou.

Oči mu hořely jako dva uhlíky. Pak na mě zavrčel a rozběhl se pryč. Přísahám, že jsem viděla, jak se u nejbližší lampy rozplynul. Když jsem posléze o kus dál narazila na restauraci BlackDog, napadlo mě, že ten název (v překladu černý pes) tu nebude náhodou.

Jak jsem se později dočetla, černý pes patří mezi jednu z pověstí v pražském Podskalí.

Kočár v mlze

V tu chvíli jsem si ale řekla, že strašidla přece nejsou a pokračovala jsem po nábřeží dál až k Národnímu divadlu. Toužila jsem se projít po Karlově mostě, kde v tento čas nebudou mraky turistů. Jenže tu noc měla asi pražská strašidla svůj rej.

U Vltavy byla mlha. Zdálo se, že se zvedá a houstne. A najednou jsem uslyšela naprosto zřetelně kočár, jak jede. Dokonce jsem zaslechla koně, jak zaržáli. Rozhlížela jsem se, odkud ten zvuk jde, kde se ve dvě ráno projíždí noční Prahou kočár jako splašený?

Socha

A pak najednou nastalo ticho. Po chvíli jsem si ale řekla, kdoví, co jsem slyšela − a pokračovala na Karlův most. Ovšem i tam na mě čekalo překvapení. Když jsem se zadívala do obličeje jedné ze soch na mostě, najednou se pohnula. Významně mrkla a ušklíbla se.

To byla poslední kapka, protože jsem se otočila a dala se na útěk. Zastavila jsem se až v nějakém nočním podniku, kde jsem si nechala nalít velkou vodku. Tehdy jsem si slíbila jedno, toulky noční Prahou už si příště nechám ujít.

Helena (63), Jihlavsko