K zimním sportům jsem měla vždycky odpor, na vysoké jsem se ale vyhnout výcviku nedokázala. Můj vědecký přístup mě málem stál vypíchnuté oko.

Za mých mladých let ještě neměly děti v sedmé třídě povinné zimní lyžování, jako ti dnešní chudáci. Však taky dnes za tento hloupý nápad občas nějaké dítě zaplatí zdravím. Mě přinutili k povinnému lyžařskému výcviku až v prvním ročníku vysoké školy.

Bez lyžování jsme zkrátka nedostali zápočet. Lyžování se stalo stejně důležité jako ostatní předměty, které jsme ke své budoucí profesi potřebovali. Místem tragédie se stala horská chata v Krkonoších.

Sněhové podmínky byly prý výtečné, kvalita sněhu údajně znamenitá. Zdravotní stav účastníků při zahájení výcviku byl výborný. V průběhu týdenního pobytu jsme ale ulovili několik vymknutých kotníků, tři zlomeniny končetin a jedno málem vypíchnuté oko já.

Vzdala jsem to

Padesát budoucích vědců bylo hned první den rozděleno do čtyř družstev podle lyžařské dovednosti. Všichni jeli z kopce, a kdo dříve spadl, ten byl v horším družstvu. Několik vynikajících lyžařů dojelo až dolů a byli slavnostně zařazeni do prvního družstva.

Někteří spadli hned po startu a zasloužili si družstvo čtvrté. Členové druhého a třetího družstva byli průběžně sbírání na trati. Pak bylo ovšem ještě vytvořeno speciální družstvo páté.

Jeho příslušníci bez mučení přiznali, že nikdy na lyžích nestáli a na zkušební trať si vůbec netroufají.

Byli to dva černoší z Ghany, studenti z Tunisu a Kuby, kteří viděli sníh prvně v životě, dále dvě Slovenky, které mluvily výhradně maďarsky, a také já, která jsem měla k zimním sportům nepřekonatelný odpor.

Jak se to brzdí?

První lekce se jmenovala „jízda šikmo svahem“. Tato první lekce byla ovšem také mou lekcí poslední. Zatímco i ti černoši a maďarské Slovenky svahem šikmo nějak sjeli, mně se ty lyže rozjely rychle a dostala jsem strach.

Při teoretickém výkladu nám totiž neřekli, jak se to zastavuje. Samozřejmě nejjednodušší by bylo spadnout, ale já, budoucí vědkyně, jsem na to musela jít vědecky. K čemu mám přece lyžařské hůlky? A tak jsem zkusila lyže zastavit takzvaným zašprajcováním.

Hrdinsky jsem zarazila hůlky do sněhu a čekala zastavení. Nepočítala jsem ovšem se setrvačností těla v pohybu, a při své vrozené nešikovnosti, jsem si rukojeť jedné hůlky vbodla rovnou do pravého oka.

K vlaku na povozu

A najednou tma! A krev! Mít vypíchnuté oko ve dvaceti letech není žádná legrace. Náš mezinárodní tým pátého družstva ochotně přerušil výcvik a kolegové mě odvedli do chaty.

Lékař, který s námi tehdy byl, konstatoval, že oko vypíchnuté naštěstí není a ani operace není třeba. Oko se prý zahojí samo. Po týdnu lyžařského výcviku sjížděli dolů k vlaku všichni, včetně pátého družstva. Zlomeniny a kotníky už byly doma.

Já se nabízela, že raději zůstanu do jara, nebo sjedu kopec na pekáči. K vlaku mě nakonec dopravili jakýmsi povozem, kde jsem se starala o zavazadla. Lyžovat jsem se nikdy nenaučila a opravdu mi to nechybí.

Eva (67), Brno .