Vnučka měla věštecký sen. Varovala mě, abych ten den nevycházela z domu, že na mě číhá nebezpečí. Mně to přišlo nesmyslné, jelikož jsem na podobné věci nevěřila, a jen o vlásek jsem unikla smrti.

Bydlíme na okraji malého města, kde se všichni dobře znají. Přestěhovali jsme se sem s manželem před deseti lety a hned jsme sem zapadli. S ostatními sousedy se pravidelně navštěvuje, podnikáme různé výlety a také dobročinné bazary.

Nechci se chvástat, ale právě dobročinné sbírky starého nenošeného oblečení, bot, kabelek a drobných bytových dekorací vznikly na můj podnět, když jsem se jednou sousedky Jarky ptala, jestli by taky nechtěla vytřídit nějaké své staré věci a dovést je do sběrných kontejnerů.

Jarka o tom řekla své známé, ta to poslala dál a brzy se to rozšířilo po celé vesnici. Sešly jsme se a dohodly jsme se na tom, že dvakrát do roka uspořádáme burzu a peníze z prodeje věcí darujeme různých organizacím.

Měla sen

Před dvěma lety, byla to první červnová neděle, se opět jedna taková sbírka konala. Byla jsem právě na odchodu z domu, když ke mně přiběhla tehdy šestiletá vnučka Anička, která u nás byla na víkend.

Podívala se na mě a povídá: „Babičko, dneska je den, jako by ses znovu narodila. Zdálo se mi totiž o tom…“ Dál jsem ji už moc neposlouchala. Na podobné předtuchy jsem nikdy nevěřila a navíc naše vnučka měla až moc bujarou fantazii.

„Promiň, Aničko, ale vážně už musím jít, nebo přijdu pozdě. Povíš mi to, až se vrátím,“ řekla jsem vnučce. Z ošatky jsem si vzala klíče od auta a vyrazila z domu.

Nedávala jsem pozor

Měla jsem vyzvednout Jarku, ale předtím jsem se ještě potřebovala stavit v trafice, abych manželovi vsadila Sportku. Zaparkovala jsem u chodníku a zaběhla k okénku vsadit již předvyplněný tiket.

Opět jsem usedla za volant a rozjela se. Vzhledem k tomu, že na silnici probíhaly nějaké opravy, jela jsem čtyřicítkou.

Myslela jsem na blížící se burzu, na kterou jsem se už několik dní moc těšila, a zároveň jsem měla malé výčitky kvůli tomu, jak jsem odbyla vnučku.

Jak jsem byla zamyšlená, tak jsem při odbočování nedala přednost. Protijedoucího auta jsem si vůbec nevšimla. V křižovatce jsme se ťukli, ale protože jsem jela pomalu a dotyčný také, nic hrozného se nestalo.

Unikla jsem

Pak se ale stalo něco zvláštního. Jakoby mi něco uvnitř přikazovalo, abych vyběhla z auta. Udělala jsem to. Vteřinu nato, co jsem z auta vyskočila, do něj narazil náklaďák zezadu. Náraz byl tak prudký, že se moje malé autíčko srolovalo jako harmonika.

Kdybych v něm bývala seděla, byla bych nejspíš mrtvá nebo by mě těžce zraněnou převáželi do nemocnice. Jeden z kolemjdoucích, kteří přiběhli, mi řekl: „Děkujte bohu, dneska jste se podruhé narodila!“ V tu chvíli jsem si vzpomněla na vnučky sen.

Že by to byla skutečně předtucha, nebo to byla jen shoda náhod? Tuto otázku jsem si kladla nejen, když jsem se vracela domů, ale občas mi v hlavě zní ještě dneska.

Dana B. (68), Rokycany