Byla to milá a laskavá sousedka. Starala se o moje děti jako opravdová babička. Když odešla za rodinou, stýskalo se nám. Osud nám ji ale vrátil.
Děti jí říkaly teta Růženka, v domě bydlela už dávno před tím, než jsme se nastěhovali. Byla to milá paní, kterou jsme si zamilovali.
Nechyběla na žádné oslavě narozenin, společně jsme pekly vánoční cukroví, a když jsme s manželem potřebovali hlídání na večer, neznali jsme lepší chůvu, které bychom mohli svěřit naše malé tyrany. Když jsme dorazili z divadla, mohli jsme si být jisti, že děti budou sladce spát a Růženka bude s nadšením poslouchat naše zážitky.
Jsou to dva roky, co se odstěhovala. Její zatoulaný syn se vrátil i s rodinou z ciziny a potřebovali její byt. Ona sama šla do domova pro seniory.
Chyběla nám
Rok jsme o Růžence nevěděli. K synovi na návštěvu nechodila, to by se určitě zastavila na kus řeči. Ani nezavolala. Jen na Štědrý den jsme si poslali esemesku. Říkali jsme si, že má v novém domově asi jinou zábavu, než starat se o nevlastní rodinu.
Chtěla jsem se na Růženku zeptat, až potkám jejího syna na chodbě. Jeho žena mluvila jen anglicky, a děti jsem taky česky hovořit neslyšela. Růženčin syn ale vždy proběhl po chodbě pozdě večer a brzy ráno zase spěchal do práce.
Jak se věci mají, jsem se dozvěděla náhodou. Zaslechla jsem, jak se dvě babičky bavily o naší Růžence. Syn se za ní zastavil dvakrát, vnoučata neviděla. Celé dny je sama. Hned, jak jsem dorazila domů, jsem postavila rodinu do pozoru. Jede se za Růženkou!
Jsme její rodina
Když nás viděla, byla rozpačitá. Nakonec ale u štrúdlu, který jsem upekla dle jejího receptu, rozvázala. Byla by nám zavolala, ale strašně se styděla, jak dopadla. V jejím hlase jsme cítili volání o pomoc. A tak jsme naši milou Růženku adoptovali za babičku!
Dceři se tou dobou narodil klouček a my žádnou babičku neměli. Růženka k nám chodí třikrát týdně. Pohlídá vnoučka, uvaří, napeče, a občas přespí v pokojíku, který dcera uvolnila. Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se, zda už zašla za synem. Usmála se.
Prý že se jednou potkali na chodbě u dveří. A že ho jen pozdravila a šla k nám. My jsme totiž její rodina.
Radka (50), Tábor