Říká se, že smrtí život nekončí. Poté, co mi zemřela sestra, jsem se o tom přesvědčila na vlastní kůži. Doteď cítím její přítomnost i ochranitelskou ruku.

Maminka od nás odešla, když mi bylo pět let. Starší sestře Marcele bylo patnáct, takže tatínkovi pomáhala nejen s domácností, ale i s mojí výchovou.

Když jsem nastoupila do školy, vyzvedávala mě v družině a doprovázela mě na hodiny klavíru i dramatického kroužku, a pak se mnou doma dělala domácí úkoly.

Vždycky jsme spolu měly velice pěkný a úzký vztah. Byla pro mě sestrou, kamarádkou i matkou v jednom.

Věřila jsem v nadpřirozeno

Když mi bylo čtrnáct let, začala jsem se velmi zajímat o věci mezi nebem a zemí. Se zaujetím jsem četla neuvěřitelné příhody, které se skutečně staly a postupem času jsem také začala sobě i své rodině a kamarádům vykládat karty.

Věřila jsem na znamení čísel a snů, v kouzelnou moc amuletů, i v existenci andělů, kteří své blízké tam shora pozorují a ochraňují.

Pomalu nás opouštěla

O pár let později, zrovna, když jsem nastoupila na vysokou školu, sestra onemocněla rakovinou. Byl to velice agresivní typ, takže šance na vyléčení nebyla takřka žádná. Lékaři říkali, že jí zbývá asi rok života.

Kvůli mně a tatínkovi se Marcela snažila být statečná, ale po pár měsících už před námi svou slabost a bolesti skrývat nedokázala. Ačkoli jsme tušili, že se konec blíží, nebylo možné se na něco takového připravit.

Kvůli Marcele jsme se ale snažili neplakat a být jí oporou. Posadili jsme se s tatínkem každý po jedné straně její postele a drželi ji za ruku až do poslední chvíle.

Pokoj ozářila podivná záře

Bylo to srdce drásající, ale doteď jsem ráda, že jsem se sestrou v ten smutný a bolestný okamžik byla. Několik minut po její smrti totiž nastal neuvěřitelně magický okamžik. Místnost, kde jsme seděli náhle jakoby potemněla a trochu zchladla.

A pak do pokoje skrz okno dopadla zvláštní bílá záře, jako při silném úplňku. Otočila jsem se k oknu a ucítila, jak mě někdo velmi jemně uchopil za tváře a políbil na čelo. Potom světlo z místnosti pomalu zmizelo.

Když jsem to pověděla tatínkovi, přiznal, že cítil to samé.

Zase jsme byly spolu

Nikdy jsem nepochybovala o tom, že to byla moje milovaná sestřička, pro kterou si přišli andělé, a která se s námi takhle rozloučila. O několik let později, když jsem měla krátce před svatbou, jsem byla na hřbitově.

Seděla jsem u jejího hrobu a vyprávěla jsem jí o Jindřichovi, mém snoubenci. Přesto, že jsem byla s její smrtí smířená, byly stále dny, kdy mi velmi chyběla. Jako třeba tehdy, v období svatebních příprav.

„Kéž bys tu byla a mohla mi jít za svědka,“ říkala jsem a z očí mi začaly téct slzy. Naříkala jsem a smutnila, že tu není a nemůže to všechno prožít se mnou, když jsem najednou, zničehonic, ucítila opět ten vlahý láskyplný dotek jejích rukou na své tváři.

Regina M. (42), Ostrava