Být závislá na automatech je v mém věku rarita. Přesto jsem se dokázala kvůli manželovi zadlužit a padnout až na dno.

Za pár let jsem měla jít do důchodu a moc jsem se na to těšila. Měla jsem s manželem trochu našetřeno a tak jsme plánovali koupit nějakou chatičku se zahrádkou a tam být od jara do podzimu. No, člověk míní a okolnosti mění.

Jenou přišel můj Vráťa domů úplně skleslý a po chvilce váhání mi pověděl, že prohrál v kartách všechny naše úspory. „Jsem na dně.

Jestli to, Leničko, nevrátím, asi mě přijdou zmlátit!“ řekl skoro plačky a já, místo abych měla na něho vztek, tak jsem ho ještě prevíta utěšovala.

Odjakživa byl trochu hazardér, ale tohle vážně přehnal. Prý to dělal kvůli mně, abychom měli na lepší chatu! Přemýšlela jsem, jak mu pomoct, prodat jsme neměli skoro co, a brát si nějakou rychlou půjčku se mi taky nechtělo.

Od automatů jsem se nemohla odtrhnout

Z práce jsem chodila kolem herny plné automatů a tam mě napadlo zkusit štěstí. Třeba, když měl Vráťa smůlu, podaří se mně něco vyhrát? Logiku to měla a já začala hrát.

Každý den a potom i v noci. Nemohla jsem se od těch blikajících beden odtrhnout. Prohrávala jsem čím dál víc. Nakonec jsem si vzala ne jednu půjčku, ale rovnou čtyři! Vymahači mě naháněli, jak to jen šlo.

A můj manžel? Ten se schovával zase před těmi svými věřiteli. No, byli jsme pěkná dvojka! Nakonec jsme přišli i o byt a nastěhovali se do azylového domu. Tedy, každý do toho svého. Já do toho pro ženy, on zase pro muže.

Přestali jsme se vídat, každý jsme měli svých starostí dost. Naštěstí jsem nepřišla o práci, doktor mi vystavil neschopenku „na nervy“ a tak jsem alespoň měla na jídlo. Na nic jiného už ne. Byla jsem zoufalá a vůbec nechápala, jak se mi tohle mohlo stát.

Ještě před rokem jsem byla úplně v pohodě! No, kdo nezažije, neuvěří.

Týden v lese mě zachránil

V azylovém domě jsem se skamarádila s takovou starou alkoholičkou. Nevypadala moc vábně, ale v hloubi duše to byla hodná a chytrá ženská. Bývala učitelkou, ale prý ji děti tak štvaly, že si musela dát před každou hodinou frťana.

Tak s touhle ženskou jsem každý den hodně dlouho mluvila. Moc věcí mi vysvětlila a taky dala dobrou radu: „Vzchop se, Lenko, než bude pozdě! Je to jen na tobě!“ Měla pravdu a já si ji vzala k srdci. Odešla jsem do lesa.

Jen s dekou a knížkou. O samotě jsem tam strávila týden. Pila vodu a jedla laciné sušenky. Vyčistila jsem si hlavu. Po návratu jsem vyhlásila osobní bankrot a začala splácet dluhy. Postarala jsem se i o manžela, z kterého se stal pěkný morous a vagabund.

Skoro jsem ho nepoznala! Zbývá mi ještě rok a potom mi zbytek dluhů odpustí. Konečně budu volná! A tak, když nic nepokazím, odejdu do důchodu v klidu. A možná si ještě nějakou tu dřevěnou boudu na stará kolena pořídíme!

Lenka D. (58), Pardubice