Ve vypjaté situaci, kdy jsem nevěděla, co se děje, se sousedé zachovali různým způsobem.

Do domu, kde dnes bydlím, jsem se přistěhovala už před časem, ale s nikým ze sousedů jsem se příliš nesblížila. Dál jsem udržovala kontakty hlavně se svými dětmi a jejich rodinami nebo s kolegyněmi z bývalého zaměstnání.

Jako důchodkyně a vdova (manžel zemřel před pěti lety) jsem měla spoustu času a ráda jsem ho trávila venku mezi lidmi. Proto pro mě bylo dost velkým šokem to, co se právě kolem nás odehrává.

Dostala jsem strach

Zprávy o tom, že se v Asii rozjela velká epidemie, jsem nejprve brala na lehkou váhu. Čína mi připadala strašně daleko a měla jsem ještě v paměti, jak tam kdysi probíhaly jiné nemoci. U nás se z toho trochu dělala panika a pak to do Evropy ani pořádně nedorazilo.

Proto jsem byla hodně nemile překvapená, když se situace začala zhoršovat i v okolí – a když pak současná hrozba koronaviru plně dorazila i do naší země.

Znamenalo to pro mě jednak pocit strachu a ohrožení kvůli mému vyššímu věku, jednak naprostou změnu mého dosavadního aktivního důchodcovského života.

Dostala jsem opravdový strach z toho, co se bude dít. Dokud se ještě mohlo chodit normálně ven, celkem jsem to snášela. Jakmile ale začal platit nouzový stav, připadala jsem si najednou, jako bych ztroskotala na opuštěném ostrově.

První dny jsem strávila dlouho odkládaným úklidem domácnosti. Pak jsem se začala nudit a mít deprese.

Najednou zhaslo světlo

V dalších dvou bytech na podlaží, kde jsem žila, bydlela jedna mladá dvojice a jedna žena o něco mladší, než já. Občas jsem je potkávala, ale nikdy jsme se nedali do nějakého delšího povídání, takže jsem toho o nich příliš nevěděla.

Připadalo mi, že ti mladí se na mě koukají trochu skrze prsty, jak už to tak při setkání dvou generací někdy bývá. Ta starší žena z bytu naproti se alespoň vždycky usmála a pozdravila.

Někdy, když jsem šla po chodbě, mě to lákalo zazvonit na ni a trochu víc si popovídat, nikdy k tomu ale nedošlo.

Teď, když jsme byli všichni nuceni být zavření doma, jsem si na to znovu vzpomněla. Sbírala jsem k tomu odvahu, aby to nevypadalo hloupě. Vlastně jsem čekala na nějakou vhodnou příležitost. A ta nastala ve chvíli, kdy najednou během odpoledne přestala jít elektřina.

Polekalo mě to. V už tak vypjaté a nepříjemné situaci to byla další komplikace. Nejdříve jsem si myslela, že mi nejspíš vypadly v bytě pojistky. Ty bych ještě znovu zapnout uměla, ale zdálo se, že jsou v pořádku. Vyšla jsem na chodbu, abych zjistila, jestli běží hlavní jistič.

Přitom mi podle světelné signalizace neušlo, že nejde ani výtah. Rozhodla jsem se tedy zaklepat u dveří té starší ženy a zjistit, zda něco neví.

To jsem opravdu nečekala!

Takovou studenou sprchu, jakou jsem obrazně řečeno zažila, jsem vůbec nečekala. Sotva jsem jednou zaklepala a chystala se k tomu podruhé, dveře se rozlétly a v nich stála ona sousedka.

Aniž by mě pustila ke slovu, začala mi bezdůvodně nadávat, proč ji obtěžuji. Pro zlá slova nešla daleko. Zmateně jsem couvala a omlouvala se. Hlas ženy se rozléhal po celé chodbě.

Jakmile sousedka domluvila, práskla dveřmi a nechala mě tam stát se slzami v očích.

Vzhledem k dalším okolnostem jsem nebyla daleko od zhroucení. V tom se otevřely dveře bytu, kde žila ta mladá dvojice. Stála v nich dívka z onoho páru a kroutila nevěřícně hlavou. Pochopila jsem, že slyšela celý ten výstup a chování sousedky se jí nelíbilo. Pozvala mě dál.

S trochou nedůvěry jsem šla dovnitř, kde byl i dívčin partner. Oba už prostřednictvím telefonu zjistili, že s elektřinou jde o nějakou větší poruchu, která bude opravená za dvě hodiny.

Nabídli mi malé občerstvení a přátelsky si se mnou povídali – připomínali mi v tu chvíli moje vlastní děti. Současná krize mi tak pomohla odhalit, kdo je kdo v našem domě a také poučit, že nemám dát na první zdání!

Marcela Z. (66), Praha