Lhát se nemá, ale některé lži mohou pomáhat. Přesvědčila jsem se o tom v kritické rodinné situaci.    

Předloni jsem prožila situace, které mě stály spoustu psychických sil a citů. Každá z těch dvou rodinných tragédií by dokázala zničit sama o sobě. Když se navíc sešly obě dohromady, následovalo nejtěžší období mého života.

Prognóza byla neúprosná

O tom, že s maminkou to nevypadá dobře, jsme věděli s bratrem Jaromírem a sestrou Štěpánkou už delší dobu. Několikrát pobývala delší dobu v nemocnici. Jednoho dne jsme se ale dozvěděli krutou zprávu:

maminka má rakovinu v pokročilém stádiu a žádná léčba už nepomůže. Prognóza doktorů zněla maximálně čtvrt roku. Před maminkou jsme tuhle informaci tajili, ale bylo jasné, že do značné míry ví, jak na tom je.

Otce jsme ztratili už před pěti lety, kdy zemřel na infarkt. Mamince bylo sedmdesát dva let. Po třech týdnech ode dne, kdy nám sdělili diagnózu, se její stav zhoršil natolik, že musela být už trvale v nemocnici. Pravidelně jsme jí tam navštěvovali. Jenže pak přišel další šok.

Nesměla se to dozvědět!

Jedné noci mě probudilo zvonění mobilu. Ten jsem měla samozřejmě zapnutý, kvůli případným zprávám z nemocnice. Volala ale sestra Štěpánka. Ubrečeným hlasem mi sdělila, že náš bratr měl autonehodu a cestou do nemocnice v sanitce zemřel. Naprosto mě to zdrtilo.

Zatímco mě utěšovali manžel i děti, přijela sestra. Tu noc už jsme nespali. Kromě slz a smutku jsme se shodli na jedné věci: maminka se o Jaromírově smrti nesmí dozvědět. Následující týdny byly opravdu tvrdé.

Dál jsme pravidelně navštěvovali umírající maminku v nemocnici s výjimkou dne, kdy měl bratr pohřeb. Maminka se po Jaromírovi často ptala, ale vždy jsme se nějak vymluvili.

Potom už byla při vědomí jen občas, dostávala morfium proti bolesti a její mysl už byla zmatená. Zemřela jednoho rána ve spánku. Nedozvěděla se, že Jaromír je také mrtvý.

Nevím, jestli je nějaký posmrtný život, ale pokud se tam jednou s oběma setkám, vím, že naši milosrdnou lež pochopí.

Věra L. (51), Písek