Chtěla jsem najít otcovu rodinnou hrobku a poklonit se prarodičům. V noci mě navštívil duch staré ženy. Byla to babička, kterou jsem nikdy neviděla?

Babička zemřela, když mi byly dva roky. Maminka se s otcem rozvedla v mém dětství a odstěhovali jsme se daleko z tatínkova kraje. Pak už jsme tam nejezdili. Matka se totiž znovu provdala a otčím si kontakt s mým otcem nepřál.

A ten se vlastně o mě ani nezajímal. Vyrůstala jsem v naprostém odtržení od těchto příbuzných. Ale jak se často stává, dcery bývají po otci, a ještě více podědí po babičce, jeho matce.

A tak jsem se v dospělosti rozhodla zakázané ovoce poznat a rodinu otce najít. Zvědavost a touha po poznání byla veliká.

Vesnička byla kouzelná

Nebyl nikdo, kdo by mi v tom zabránil. Jako dospělá a svéprávná jsem nasedla do auta a s dušičkovým věncem vyrazila na hřbitov. Vesničku jsem si pamatovala zkresleně, jak to u malých dětí bývá.

Překvapilo mě, jak velká se mi ve vzpomínkách zdála náves, která byla ve skutečnosti neuvěřitelně malá. Hřbitov tam byl jediný, tak jsem nemohla zabloudit. Byl magický. Jako kouzelná zahrada loveckého zámku.

Procházela jsem jej a hledala na náhrobcích to správné jméno. Až jsem ho najednou uviděla zanedbanou hrobku s německým příjmením. Položila jsem květiny a zapálila svíčku. S lehkou nostalgií jsem se zamyslela. „Máš oči našeho rodu!

Jak to, že tě neznám?“ vytrhl mě čísi hlas. Přede mnou stála stará žena a dívala se mi upřeně do očí. „Ty musíš být dcera Jakuba! Měl dceru, kterou rozvodem ztratil. ..“ Tak jsem poznala sestru své babičky.

Radost z toho byla tak veliká, že si ji prateta nemohla nechat pro sebe. A tak se mě rychle chopila a vedla vesnicí k malému statku. Skutečnost, že bych sedla do auta, a odjela, nepřipadala v úvahu.

Nalezená rodina rozhodla.

Musím zůstat do druhého dne a přespat…. Neslyšela jsem její srdce Lidé na vesnici vstávají brzy. A tak se dlouhé ponocování nekonalo. Před půlnocí jsem ulehla a pod vlivem nevšedních zážitků usnula. Protože mám lehký spánek, probudil mě dotyk na vlasech.

Kdosi se nade mnou skláněl. Byla to stará žena v dlouhých tmavých šatech a bosa. V domnění, že to je prateta, jsem nabídla, že si může lehnout ke mně. Což postava ochotně udělala. Objala mě a já se přitulila.

Už jsem téměř usínala, když jsem si s hrůzou uvědomila, že neslyším tlukot srdce té ženy. A vlastně ani dech. Zvedla jsem hlavu a zděsila se.

Vedle mě ležela jiná stařena.

Obličej bílý jako křída a temné kruhy pod očima. Pokusila jsem se odtáhnout, ona si mě ale přitiskla k sobě ještě víc. Zavřela jsem oči a v duchu prosila Boha, aby pomohl.

Ve chvíli děsivé hrůzy jsem si dokonce vzpomněla na Otčenáš, který jsem nikdy pořádně neuměla. Žena se slitovala, tisk povolil, vstala z postele a pomalu se vzdalovala. Ve tmě její bosé nohy zářily. Do rána jsem přemýšlela, jestli to byla skutečnost nebo sen.

Druhý den jsem odjela. Za několik dní jsem ale zjistila, že mám na rameni modřinu, která bolela a nehojila se. Podezřele připomínala otisk prstů.

Ludmila D. (54), Olomouc.