Vydaly jsme se s kamarádkou pěšinkou, kterou jsme neznaly. Dovedla nás k opuštěnému německému hřbitovu. U brány tam na nás čekala žena v bílém.

Letos se mi koncem října, v době, kdy se hranice mezi světem živých a mrtvých tenčí, stalo něco, co dokázalo rozklepat a vyděsit nejen mě, ale i mou otrlou kamarádku Toničku.S kamarádkou se rády procházíme po okolí našich domovů, většinou chodíme oblíbenou cestičkou v lese do vedlejší vesnice, kde je cukrárna.

Tam si dáme dortík a kávu, a zpět jedeme autobusem. Tentokráte jsme ale sešly ze své cesty na nenápadnou pěšinku, o které jsme věděly už dávno, ale nikdy se po ní nevydaly.To sobotní odpoledne nás zlákala. Pěšinka se točila lesíkem, až jsme došly k pasece. Posadily jsme se na pařezu a dívaly se do údolí.

Byl to krásný výhled.

Až nás mrzelo, že jsme tak čarovné místo neobjevily už dávno.Viděly jsme kříž Jak jsme tam tak seděly a pozorovaly okolí, povídá najednou Tonička: „Není tam v tom lese pod námi křížek?“ Byly jsme zvědavé, co to je, a tak jsme se vydaly tím směrem.

A tak jsme objevily starý, opuštěný německý hřbitov, kterých je v Sudetech stále ještě hodně.Polorozpadlé rovy, pokřivené křížky, časem ohlodané sošky andílků. Místo působilo strašidelně, bylo takové ztichlé, ptáček tam nezazpíval.

Byla bych raději, kdybychom se otočily a daly se na cestu zpět. Však už čas pokročil, brzy se začne stmívat.Tonička je ale velmi zvědavé a silné povahy. Byla by schopná hřbitov projít klidně úplně sama. Samozřejmě byla celá dychtivá si místo prohlédnout…

Už se natahovala

Jak jsme se blížily, rozeznávaly jsme starou zrezivělou bránu.Byla pootevřená a obrostlá křovisky. Zřetelné byly i zbytky márnice. Najednou se mi začaly klepat ruce a nemohla se nadechnout. Taky jsem cítila popel a podivný nasládlý pach hlíny.

Zastavila jsem se. Tonička pokračovala dál k bráně.Začala jsem najednou brečet a nemohla se hýbat. Rozmlženě jsem uviděla v bráně hubenou postavu s bílými šaty a dlouhými vlasy, skoro průhlednou. jak se skrz tu branku pro Toničku celá dychtivá natahuje.

Překonala jsem tu hrůzu a strnulost, a vyrazila kupředu, co mi síly stačily.Kamarádku jsem v poslední chvíli doběhla a táhla ji pryč…

Jako za mlada!

Tonička se vzpamatovala ze svého náměsíčného stavu, otočila se a utíkaly jsme jako za mlada. Nikdy bych nevěřila, že jsem takového výkonu v mém věku schopná.Věděly jsme, že to je za námi a že se nesmíme za žádnou cenu otočit.

Zastavily jsme se až na rozcestí, na cestě, kterou jsme dobře znaly.

Nemohly jsme dlouho popadnout dech a obě si myslely, že udeřila naše poslední chvilka.Měly jsme velké štěstí, že cestou právě projížděl na kole Kuba z naší vesnice, a ten nám přivolal mobilem pomoc.

Obě jsme totiž, když jsme se podívaly na své telefony, měly vybité baterie. A to jsme si je před procházkou dobíjely.Od té doby se děsíme odbočky na tu pěšinu, máme totiž nepříjemný pocit, že tam ta bytost na nás čeká.

Marie (64), Děčínsko .